Pavel Barša
politolog

Loni byl u mě na prvním místě román La cache (česky Skrýš) francouzského novináře Christopha Boltanského. Strhující mezigenerační autobiografický portrét rodiny, jejímž centrem je babička skrývající za okupace dědečka (syna židovských přistěhovalců z ukrajinské Oděsy a renomovaného lékaře) ve speciálně vytvořeném prostoru jejich pařížského bytu. Román o křehkosti lidské existence, ale také síle rodinných pout, která chrání i uvězňují, mi otevřel novou přístupovou cestu k pochopení děl mých dvou jiných oblíbených autorů, shodou okolností otce a strýce vypravěče, jejichž rané dětství bylo poznamenáno v románu La cache popisovanými dramatickými okolnostmi – sociologa Luca Boltanského (1940) a výtvarníka a sochaře Christiana Boltanského (1944).

---------------------------

Jaroslav Rudiš
spisovatel

Velmi se mi líbila kniha Sáry Vybíralové Spoušť. Vím, že vyšla už před dvěma lety, ale četl jsem ji až loni. Skvělý jazyk, postřehy, vtip, melancholie, tempo. A pak film Toni Erdmann režisérky Maren Adeové, hit německých kin. Silná hořká komedie o trochu pokrouceném vztahu dcery a otce. Ještě u nás někdo řekne, že Němci nemají humor? To je přece blbost. Skvělá a velmi jemná je nová deska skupiny Wilco nazvaná Schmilco. A jejich koncert v Berlíně byl obrovský zážitek. Wilco jsou možná nejlepší současná rocková kapela na světě. A nejlepší česká kapela? Priessnitz. Velmi mě zasáhla jejich deska Beztíže, to je pro mě česká kulturní událost roku. Novinku vydali po deseti letech. Jeseníky, skvělá kytara Petra Kružíka, poetické melancholické texty Jaromíra Švejdíka. Čistá krása.

---------------------------

Alice Šimonová
redaktorka Salonu

Z inscenace Polského divadla Mýcení

Z inscenace Polského divadla Mýcení

FOTO: Natalia Kabanow

Loňský ročník festivalu Divadlo v Plzni zahajovalo vratislavské Polské divadlo dramatizací románu Thomase Bernharda Mýcení v režii Krystiana Lupy. Provokatér a nesmiřitelný kritik novodobé rakouské společnosti Bernhard je i u nás často uváděn, dramatizovat ale tento obsáhlý monologický žalozpěv na vídeňské umělecké kruhy si ještě nikdo nedovolil. Poláci to hráli pět hodin. Festivalové publikum hledělo na Lupovo akvárium jako na zrcadlo: povadlá umělecká smetánka drží kar za neúspěšnou herečku, čekajíc na candáta žvaní a žvaní a hlavní hrdina vše pozoruje a komentuje s bernhardovskou nechutí a cynismem, aby si v závěru smutně přiznal, že je to „jeho“ společnost. Byla to i „naše“ společnost (nejen proto, že Lupa zde používá také princip české laterny magiky).

---------------------------

Milena Bartlová
historička umění

Můj největší kulturní zážitek roku 2016 byla výstava Williama Kentridge NO IT IS!, která se konala od května do srpna v Berlíně v Martin-Gropius-Bau. Jednašedesátiletý (bílý) Jihoafričan vystavoval své pracovní kresby a zároveň rozměrné instalace propojené s hudbou a pohyblivými prostorovými projekcemi. Na své starší monumentální animované kresby navázal například projekcí koláží a výstřižků na téma Georgese Méliese na čtyři stěny i strop. Nejvíc mne pak fascinoval jeho pohyblivý figurální vlys na téma jihoafrické kulturní totožnosti More Sweetly Play the Dance. Silné, formálně zcela aktuální dílo, přitom srozumitelné, intenzivně politicky angažované, schopné současnou technologii použít a reflektovat, ne se jí nechat ovládnout.

---------------------------

Jan Němec
spisovatel

Budu stručný, protože v mém případě jde o hudbu, a co psát o hudbě… Už někdy koncem února jsem byl na koncertě brněnské filharmonie se sólistkou sezóny, ruskou houslistkou Alinou Pogostkinovou. Na programu byl houslový koncert Vzdálené světlo současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, mimochodem ten večer přítomného v sále. A co dál? Nevím. Jak jsem už někde napsal bezprostředně poté, je to nesmírná úleva, když člověk obnoví svůj vztah ke kráse v čisté podobě. Umění vykupuje, když už nemá mnoho společného s kulturou, ale to se děje tak zřídka, že o tom vlastně nevíme téměř nic.

---------------------------

Marian Palla
výtvarník

Někdy v létě k večeru jsem na zahradě otevřel knihu haiku Úzká stezka do vnitrozemí japonského básníka Macua Bašóa. Starý rybník / a žába hop – / žblunknutí vody. I když mám na zahradě jenom oprýskanou vanu, kde žáby nežbluňkají, stálo to za to. Naprostým opakem poslouchání žab je knížka Roland Barthes o Rolandu Barthesovi. Pod černobílou fotografií malého chlapečka je tady napsáno: „Když jsem začínal chodit, Proust byl ještě naživu a končil Hledání.“ Vrcholný intelektuál Barthes o sobě píše ve třetí a také v první osobě, nepravidelně to střídá, a vzniká tak krásný chaos. Kupodivu obdivoval japonské haiku, čímž jsem se dostal opět ke žblunkání žab, tam, kde bych ho vůbec neočekával. Asi jsou ty žáby všude, snad jenom eskymácká literatura je postrádá.