Ondřej Slačálek
politolog

Jan Tesař je prokletým básníkem naší historiografie. A patrně nejdéle vězněným českým historikem, který ani po převratu nepřestal být obtížným hlasem. Jeho loni vydaná Česká cikánská rapsodie je monumentální rozmluvou historika s pramenem – vyprávěním cikánského partyzána Josefa Serinka, které autor zaznamenal v polovině šedesátých let. Z poznámek k tomuto vyprávění lze zrekonstruovat nejen příběh uprchlíka z Letů a partyzána, ale také nejednu záhadu týkající se odboje. Závěrečná esej vsazuje příběh jednoho člověka do nejširších souvislostí a pokračuje v tom, co Tesaře odlišuje od mnoha jiných historiků – klade nepříjemné otázky a nebojí se patosu. Mimořádná kniha. A ještě jeden zážitek. Nihilismus a třídní pohled – že to nejde dohromady? O opaku přesvědčuje už několik let webzine Prigl.cz. Kniha Úvod do současné trapnosti, která z něj volně vychází, je bomba upletená z banality, kterou všichni tak důvěrně známe.

---------------------------

Jiří Přibáň
právní filosof

Paul Simon na loňském koncertním turné

Paul Simon na loňském koncertním turné

FOTO: Profimedia.cz

Mým zážitkem byl cardiffský koncert Paula Simona a jeho nové album Stranger to Stranger, na němž posluchači opět najdou ono zcela unikátní a pestrobarevné prolínání poezie slov a zvuků, které je pro Simonovu tvorbu typické již několik desetiletí. A jako kontrapunkt přidávám i tři temná alba loňského roku: Blackstar od Davida Bowieho, Skeleton Tree od Nicka CaveaYou Want It Darker od Leonarda Cohena. Ačkoli se jedná ve všech případech o intimní uměleckou výpověď, jako kdyby to současně byly zvláštní kroniky naší pozdní doby. Ostatně i v Simonových posledních písních běhají vlkodlaci a člověk se nikam nedostane, pokud nemá „wristband“.

---------------------------

Petr Stančík
spisovatel

Na prvním místě putovní výstava Magičtí Lucemburkové, zejména proto, že ukázala tři nejdůležitější koruny, dotýkané lbí Karla IV. – totiž římskou královskou, českou svatováclavskou a římskou císařskou. Byť jenom v důsledných replikách mistra zlatníka Jiřího Urbana. Teprve z jejich vzájemného prolnutí vysvítá vyšší řád. Tím větší škoda, že dvě ze tří korun jsou dnes uloženy mimo území někdejšího Českého království. Naštěstí žádná nespravedlnost netrvá věčně. Moje úcta panu Oldřichu Benešovi, jenž se o výstavu zasloužil přede všemi. Dále bych zmínil nově upravené a přístupné zahrady Anežského kláštera na Starém Městě pražském, kde lze zřít mimo jiné úžasnou plastiku Golgota Františka Bílka. Můj milovaný Bílek je zde jako vždy – nomen omen – duchovní potravou pro zárodek Žloutku, aby se z uzavřenosti vejce vyklubala neomezenost letu.

---------------------------

Bianca Bellová
spisovatelka

Máte-li oblíbeného umělce, začnete si podvědomě činit nároky i na to podhoubí, v němž krystalizují jeho myšlenky a emoce, jež máte tak rádi. A přijde-li tento umělec o dítě, strádáte s ním a v úžasu sledujete, jak se bortí. Nick Cave: One More Time with Feeling Andrewa Dominika je stylizovaný dokument o nahrávání Caveova alba Skeleton Tree v době těsně po smrti jeho patnáctiletého syna. Promítal se v kinech po celém světě v jediný večer. Exkluzivita projekcí a načasování brzy po tragédii vyvolaly podezření z marketingového kalkulu; místo něj se nám ale naskytl pohled na dno propasti. Ač na samotné neštěstí téměř nepřijde řeč, přinášejí studený, černobílý obraz a repetitivní, bezútěšné hudební smyčky o prožitém mnohem syrovější výpověď než jakýkoliv narativ.

---------------------------

Igor Malijevský
spisovatel, fotograf

Hrdinové amerického filmu Paterson

Z filmu Paterson (režie: Jim Jarmusch, 2016)

FOTO: KVIFF Distribution

Už během špatně klimatizované festivalové projekce nového filmu amerického režiséra Jima Jarmusche Paterson v Karlových Varech jsem dostal nutkavou chuť okamžitě začít žít. Jarmusch přitom jen v klidném tempu rozvíjí nenápadný příběh o poezii, o rozzářených okamžicích všedních dnů, o detailech, které posouvají naše životní repetice dál, o nečekaných setkáních, historkách, básních, které potkáváme na ulici nebo v městském autobuse. O síle nevzdat se vlastního poetického vidění, ač zůstane vždy intimní a otevřené jen těm, kteří jsou podobně naladění. O lásce dvou lidí, která je konstantou celého filmu, ne jeho zápletkou. Tento vtipný a nápady nabitý snímek je něčím blízký nejen odkazu beatniků, ale i české civilní poetice hrabalovského typu. Jsme mu vděční za to, že se v sále nikdo neudusil, neomdlel ani nezmodral. Ten film totiž umí dodávat kyslík.

---------------------------

Zbyněk Vlasák
šéfeditor Salonu

V roce 2009 na mě při práci během karlovarského festivalu tak trochu zbyl snímek Maren Adeové Všichni ostatní. Napsal jsem o něm tehdy pár vět do tamního Festivalového deníku. Předloni v létě jsem na Adeovou narazil náhodou znovu. Nechal jsem se přemluvit k účasti na fotografickém projektu Heleny Fikerové, která rekonstruovala obrazy z různých filmů. K mému překvapení mě naaranžovala právě do Všech ostatních. Loni jsem se pak dostal k Adeové nejnovějšímu počinu Toni Erdmann. A po jeho zhlédnutí jsem přesvědčený, že žádné další mé setkání s dílem této německé režisérky už nebude náhodné. Toni Erdmann je výjimečný film o neporozumění, o tom, jak spolu v tom našem kapitalismu nedokážeme komunikovat, jak jsme schopni se před ostatními otevřít už jen schováni v maskách, o sociálních, vztahových, sexuálních i generačních propastech, jež si sami hloubíme, ale pak už je nedokážeme zahazovat. A o tom, jak je to všechno hrozně smutné a nebude veselejší.

---------------------------

Alena Zemančíková
publicistka

V roce 2016 mě nic tak neohromilo jako návštěva Detroit Institute of Arts. Jednak tam je k vidění slavná freska Detroit Industry Murals Diega Rivery, která vede člověka k úvahám o socialistickém realismu, což byl u nás obsahově vyprázdněný budovatelský styl bez ducha, ale v Americe? Ta oslava práce, strojů, mužů všech pozic od dělníků po byznysmeny – co si o tom má člověk myslet? Za druhé tam mají expozici amerického umění od 17. století do současnosti. První sály jsou jako ilustrace ke knihám Marka Twaina, aby na konci přišla úchvatná díla současných umělců všech etnik a barev. Vzhledem k tomu, jak bohatí byli v zakladatelské době detroitští průmyslníci, mohla jsem se dívat na nádherné francouzské impresionisty nebo italské renesanční mistry, ale ta americká expozice byla právě tím jedinečným zážitkem, z něhož člověk pozná a aspoň zčásti pochopí podobnou, a přesto tak jinou kulturu.