Kardinálové si tu za svou vatikánskou hlavu zvolí novou přitažlivou tvář, aniž by o ní věděli cokoliv bližšího a znali její „volební program“. Ukážou na ni jen proto, že se neshodnou na nikom ze starých matadorů. A pak jsou najednou zaskočeni, že s mládím Lennyho Belarda přichází na papežský stolec revoluce. Navíc taková, která se v současném veskrze liberálním západním světě, do něhož patří i pomalu se otevírající katolická církev, nebezpečně nabízí – revoluce konzervativní. Žádná tolerance, pouze řád. K tomu zdmi Vatikánu prosakují zvěsti, že tento „obrat zpět k Bohu“ prosazuje papež, který sám v Boha nevěří.

Člověk se nemusí moc snažit, aby v ději těchto prvních dílů nalezl alespoň přibližný odraz současného západního vývoje, kdy do politického klání úspěšně vstupují právě takovéto neprůhledné nové tváře, často neurčitě a pokrytecky slibující návrat ke starým známým klidným časům.

Jenže opravdu dobré umění nikdy není jen odrazem reality, byť by se jako v Sorrentinově případě opíralo o velkolepé filmové obrazy, výborné herecké výkony i skvěle vybranou hudbu.

Znejistění, co to vlastně sledujeme, přichází poprvé, jakmile se ukáže, že ten rozmazlený mladý muž Lenny, teď už vlastně papež Pius XIII., je schopen doteku s absolutnem: těžce nemocná žena po jeho intervenci vstává ze smrtelného lože, neplodnému páru se narodí dítě, zlo v podobě sestry spolupracující s africkým diktátorem je shůry potrestáno. Lidé, kteří jsou těmto zázrakům přítomni, Lennyho už za jeho života označují za světce.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

A Sorrentino příběh postupně láme pravě až do jakési legendy. Lenny prochází vnitřním vývojem: ze svéhlavého fracka, kvůli jehož výstřelkům se po celé planetě vyprazdňují kostely, se stává zodpovědný politik, který sice zcela nezmění své konzervativní založení, ale je schopen otevřít se i druhé straně a svým tajemníkem nakonec učiní homosexuála. A celý děj se sklene do onoho „legendárního“ oblouku v momentě, kdy si Lenny sám pro sebe najde, co je to Bůh, a začne v to něco věřit. Přičemž jeho definice Boha je sympatická i mně jako nevěřícímu.

Není nedůležité, že se tento příběh uchází o naši víru v momentě, kdy v diskusích o stavu současného světa zaznívá už téměř výhradně skepse. Podobný vývoj jako u Lennyho asi těžko předvídat u jiných neprůhledných tváří současného Západu, ty ostatně o „zázracích“ jen mluví. Ale i tak může Sorrentinův Mladý papež, jehož idealistické poselství je tu shrnuto v replice „obdarovávání vždy nakonec převáží nad přijímáním“, představovat trochu toho světla, které třeba pronikne i do našich temných úvah.

Všech deset dílů seriálu Mladý papež bylo na podzim v Česku odvysíláno na kanálu HBO.