Článek
V Praze jste prožil na začátku normalizace dva roky jako kluk. Pamatujete se na tu dobu?
Zbyly mi hezké, nezapomenutelné vzpomínky. Ale tomu, co se u vás doopravdy dělo, jsem nerozuměl, i když se mi to rodiče snažili poctivě vysvětlit. Nevěděl jsem nic o okupaci, nechápal jsem, o co tu šlo.
Jak se díváte na vztahy Čechů a Rusů dneska?
Ty vztahy jsou zvláštní. Na jednu stranu se rusky hovořící člověk v Praze cítí absolutně komfortně. Na stranu druhou nám Češi minulost nezapomněli. Hokejista Jaromír Jágr přijede do Ruska pracovat a hraje v dresu s číslem 68. A v rozhovorech otevřeně říká, proč si to číslo vybral, že to bylo kvůli okupaci. Ale z Rusů tomu nikdo nevěnuje pozornost. To je naprosto paradoxní situace. A zároveň normální pro každé postimpérium. Impérium se rozpadlo, ale ten proces rozpadu ještě neskončil a dodnes v Rusku pokračuje.
Řada komentátorů se shoduje, že problém dnešního Ruska není v Putinovi, ale v tom, čemu se říká putinismus. Že ruská společnost někoho, jako je Putin, potřebuje.
Znám tenhle úhel pohledu. Považuju to za takovou chytristiku. Samozřejmě – dnešní ruský režim nestojí na jednom člověku, na Putinově místě by mohl sedět nějaký Ivanov nebo Petrov. Putin není člověk, je to funkce. Je zřejmé, že to, že se tou funkcí stal zrovna on, nebyla náhoda, a spor se vede o to, jak k tomu došlo.
Podle mě není pravda, že byla v ruské společnosti po Putinovi nebo po někom podobném na konci devadesátých let poptávka. On je výsledkem toho, že ruská elita tehdy svůj národ, jestli to mám říct silně a s patosem, zradila. Čečenské války, privatizace tak, jak proběhla, to prostě byla zrada. A právě z ní se zrodil Putin. Nebyla to společenská objednávka, spíš objednávka nevelké, ale vlivné části společnosti, která si chtěla udržet to, co po rozpadu Sovětského svazu získala. A jejich sázka na Putina jim zatím vychází. Zatím. Shazovat vinu na celou ruskou společnost je nespravedlivé.
Evropa zjišťuje, že má problém s islámem. Rusko ho nemá?
Rusko má z evropských zemí nejpočetnější muslimskou komunitu a je pravda, že v téhle chvíli jsou vztahy mezi muslimy a nemuslimy napjaté – ale ještě ne konfliktní. Potenciál k možnému konfliktu pochopitelně existuje, nevychází však ani z islámu, ani z křesťanství, ale z povahy samotné ruské moci, která, aby fungovala, potřebuje nějakého nepřítele. Může jím být kdokoliv. Židé, disidenti, buddhisti, muslimové. Problém není v muslimech, ale v té potřebě.
Proč potřebuje Rusko nepřítele?
Ne Rusko. Ani Rusové. Ruská moc. To je rozdíl.
K čemu je dobrá moc, která potřebuje nepřítele?
To je dobrá otázka. Ruský národ není ani horší, ani lepší než kterýkoli jiný. Ale musíme si přiznat, že v sobě má jeden defekt, který je dán jeho dějinami. Příliš dlouho žil v otroctví a žije v něm i nadále. Proto vždy poslušně následuje jakoukoli moc, špatnou, ale i dobrou. Tu, která potřebuje nepřítele, ale i tu, která ho nepotřebuje. Rusové si zvykli, že kdo má moc, má vždycky pravdu.
Za Stalinových časů dostal ruský národ velmi krutou ránu, která zničila ty nejlepší z nás. Během represí, během války, následkem emigrací jsme ztratili lidi schopné svobody. Zůstali ti, nechci říct horší, ale ti, kterým se v otroctví žije snadněji. Proto ruskou moc respektují. Jsou z ní nešťastní, nemají ji rádi, ale historicky jsou zvyklí poslouchat.
A je za tím ještě jedna věc, ruskou vírou je křesťanství a v základu pravoslaví stojí, že moc pochází od Boha.
Michail Ševeljov
Žijete pořád v Rusku?
Ano. A nechci odjet. Z nejrůznějších důvodů, včetně rodinných. A co je hlavní – nechci se nechat tak ponížit.
Novinářem už nejste, čím se teď zabýváte?
Novinářem jsem byl dlouho – pětadvacet let. Otec i matka byli novináři. Sovětští novináři. Chtěli něčemu prospět, pomoct aspoň trochu tady nebo tam, zlepšit podmínky v samotné profesi. Ale viděl jsem, jak se trápí. A zařekl jsem se, že novinářem v Sovětském svazu nikdy nebudu. Jenže pak přišel Gorbačov, perestrojka, glasnosť a já najednou viděl prostor pro novou žurnalistiku, jinou, opravdovou. Tak jsem se na ni pochopitelně dal.
Patnáct let jsem pracoval v novinách Moskovskije novosti, pak ještě jako šéfredaktor satirického časopisu Samizdat. Jenže postupně se všechno začalo vracet, novinařina pro mě začala postrádat smysl, a tak jsem napsal tu knížku – Nejsem Rus. Nic jiného mi nezbylo, musel jsem něco dělat. Žurnalistika jako profese v Rusku zemřela. Máme i nějaké dobré novináře, píšou poctivě myšlené a dělané články. Ale jako profese už u nás novinařina neexistuje.
I proto se teď tady v Praze účastním jednoho mezinárodního žurnalistického projektu. Věřím, že s novou generací se podmínky mé bývalé profese v Rusku změní – a já se pak k ní možná vrátím. Vůbec se na mladé lidi dívám s nadějí. Na ty, co jim je, řekněme, dvacet a narodili se v devadesátých letech. Oni už chápou svobodu, mají vztah k právu. Oni to všechno mají šanci změnit.
Z čeho ale ta nová žurnalistika vznikne, když teď v Rusku žádná není? Od koho se někdy v budoucnu ti mladí novináři svou profesi naučí?
Novinařina je velmi závislé povolání. Je těsně svázána s politikou. Je mezi nimi praktický, utilitární vztah. Jakmile přijdou politické změny, vrátí se i opravdová žurnalistika. Bude to podobné, jako když nastoupil Gorbačov. Odkud tehdy všichni ti noví novináři přišli? Odnikud. Prostě tady najednou byli, novinařina je přitažlivá práce.
Eroze žurnalistiky probíhá i v Česku, byť se to s ruskými poměry nedá srovnávat. Už se tady třeba začíná projevovat oligarchizace médií…
Ano, vím o tom. Ale dovolte mi připomenout vám vaši vlastní historii – televizní stávku a vypnutou televizi na konci roku 2000. Kolik lidí vyšlo tenkrát v Praze do ulic? Na vaše měřítka, na Prahu, na Česko to bylo opravdu hodně. Pokud u vás bude pokračovat oligarchizace a v ohrožení se ocitnou i média veřejnoprávní, stane se to zas. Vy si to na rozdíl od nás nenecháte líbit. Aspoň doufám.
Váš kolega Michail Zygar píše v knize Všichni muži Kremlu, že se Putin snažil spřátelit s americkými prezidenty. Nejprve s Bushem, a když to nevyšlo, tak po něm s Obamou. Ale ani to se nepovedlo. Myslíte si, že se mu to podaří s Donaldem Trumpem?
Myslím si, že ne. Rozpory mezi USA a Ruskem došly příliš daleko, po Krymu a po sestřeleném boeingu na Ukrajině už nemohou nalézt společnou řeč. A pak – Putin a lidé kolem něj nedokážou pochopit, jak fungují západní státy, co je to demokracie. Myslí si, že vždy a o všem rozhodují pouze peníze. Nechápou, že moc má být dělená, že soudy mají být nezávislé a systém nastavený tak, aby bránil vzniku autokracie či totalitarismu. Nevěří v demokracii. A mýlí se. Je jedno, jestli je americkým prezidentem Clinton, Bush, Obama nebo Trump. Nemůžou se domluvit.
Píšete další knihu?
Ano, a doufám, že se mi podaří action. Sám takové knihy moc nečtu, ale věřím, že spisovatel musí myslet na čtenáře. A ten má action rád. Když chcete lidem něco sdělit, proč to neříct detektivkou nebo thrillerem. Není nic nudnějšího než čistě filosofické dílo. Mám moc rád Lva Tolstého. Ale nemůžu ho číst, to prostě nejde. Jak je to všechno správně a přesně. Literatura nesmí nudit.
Mimochodem – víte, co mě v Praze překvapilo? Sjížděl jsem na eskalátoru v metru a díval se na reklamy podél schodů, dobrých osmdesát procent z nich bylo na knihy! To nemají v žádném jiném městě na světě.
