Jak důležité je pro Číňany mít vlastní hrob?

Velmi. Dřív mívaly rodiny svá pohřebiště a malé rodinné hřbitovy, kde pohřbívaly své předky, ale kvůli všem těm revolucím a hnutím se tahle tradice skoro vytratila. Dochovala se ale důležitost hrobu a jeho umístění. Bohatý člověk si pořídí hrob krásný a velký s drahým náhrobkem a bude se jím chlubit před všemi svými známými, chudý si koupí aspoň malé místo na urnu s popelem. Kde a jaký hrob člověk vlastní, má vliv na šťastný nebo nešťastný život jeho potomků. Už v době před naším letopočtem, když si válečníci chtěli zaručit vítězství nad nepřítelem, bylo jedním ze způsobů najít hrob jeho předka a vykopat ho.

A opravdu lidé prodávají ledviny jen proto, aby si mohli dovolit koupit hrob, jak to popisujete ve vaší knize?

Kvůli hrobu asi ne – ale kvůli novému mobilu ano. Prodat vlastní ledvinu kvůli nákupu chytrého telefonu nebo kvůli jinému vnějšímu atributu úspěchu, to je v dnešní Číně reálné.

A pokusit se o sebevraždu kvůli nepravému ajfounu?

To se skutečně stalo. Dívka byla natolik zklamaná, že jí přítel koupil k narozeninám kopii místo originálu, že spáchala sebevraždu. Sebevražd mezi mladými obecně v Číně mohutně přibývá. Stal se třeba případ, kdy si studentka nechala chirurgicky oříznout horní oční víčka tak, aby vypadala jako ženy ze Západu, protože to je u nás dnes ideál krásy. Plastická operace byla strašně drahá, jenomže neměla takový efekt, jaký dívka očekávala, tak šla a skočila z věžáku. Zdá se, jako by mladá čínská generace nebyla tolik odolná, jako jsme bývali my.

Reaguje čínská vláda na tenhle smutný fenomén?

Čínská vláda na takové „podružnosti“ zjevně nemá čas…

V románu Den sedmý popisujete vůbec dost šílené věci: zřícení mizerně postaveného obchoďáku plného lidí, zfalšované statistiky obětí, vyměněný popel v urnách, policejní násilí, ale i jedovaté kojenecké mléko nebo polévkové nudle ze sádry… Co si vlastně jako čínský spisovatel můžete dovolit kritizovat, aby vám nezatrhli vydání knihy?

V Číně se smí poukazovat na nešvary společnosti, dokonce i na nešvary mezi čínskými funkcionáři, ale jen na lokální úrovni. Nesmíte kritizovat ty ve vysokých pozicích nebo celkové směřování země.

Když vyšel Den sedmý v Číně, recenzenti se rozdělili na dva tábory. Jedni byli nadšení, druhým se naopak zásadním způsobem nelíbil. Prý zobrazuji naši společnost v příliš temných barvách. Z internetu dokonce mizí pochvalné recenze mé knihy, a vzniká tak dojem, že ji Číňané naprosto odmítají. Ale když se podíváte na webové stránky knižních velkoobchodů, 99 procent čtenářů dává tomu románu plný počet hvězdiček. Navíc se ho prodalo 900 tisíc kusů. To svědčí spíš o tom, že ve společnosti rezonuje.

Jaké jsou běžné prodeje v Číně?

U úspěšných spisovatelů je to 200 až 300 tisíc výtisků. Specifikum mých knih je hlavně v tom, že je lidé kupují dlouhodobě. Nejlepší výsledky má můj román Žít!, dohromady se ho prodalo už deset miliónů výtisků.

Je to také společenská kritika?

Politika tam není, ta kniha je o základní vůli k životu. Hlavní hrdina je úplně obyčejný rolník bez vzdělání, který vypráví svůj životní příběh, a to velice prostým, jednoduchým jazykem. To je možná důvod, proč ten text oslovuje čtenáře od univerzitních profesorů po úplně obyčejné lidi, kteří mají sotva pár tříd. A jestli v něm před těmi 23 lety, kdy vznikl, působilo něco politicky odvážně, dnes to tak důležité určitě není.

V Číně je ostatně politika vydávání a nevydávání závislá hlavně na odvaze toho kterého nakladatelství. Román Žít! měl obrovské štěstí, že ho původně nevydal žádný klasický nakladatelský dům, nýbrž významný šanghajský literární časopis Harvest, jehož šéfredaktorkou byla dcera uznávaného matadora a šedé eminence čínské literatury. Tím pádem si tenhle časopis mohl dovolit vydávat věci, s nimiž by někdo jiný asi neriskoval.

V knize Den sedmý hraje velkou roli neobvyklé dětství hlavního hrdiny. Jaké bylo to vaše?

Když mi bylo šest a měl jsem jít do školy, začala kulturní revoluce. Takže jsem dětství místo v lavici strávil na ulici, kde jsem sledoval boje mezi různými stranickými frakcemi, pranýřování „reakcionářských živlů“ a útoky na rodiče mých spolužáků i na ty mé.

Můj otec byl lékař na malém městě a já de facto vyrůstal v tamní nemocnici. S bratrem jsme běhali po chodbách, často jsme vtrhli tátovi do ordinace nebo k operačnímu stolu, kde mu ležel pacient, takže jsem viděl spoustu krve, hodně nemocných a umírajících. Na to se nedá zapomenout a možná to vysvětluje, proč je v mých knihách tolik smutku.

Dalajláma na pražském Hradčanském náměstí

Dalajláma na pražském Hradčanském náměstí

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Měsíc jste teď strávil v Praze. Setkal jste se s dalajlámou?

To jsem byl zrovna v Bratislavě. Ale když se ke mně dostalo, jak ostře se čínská vláda vymezila vůči setkání dalajlámy a slovenského prezidenta, nijak mě to nepřekvapilo, to už jsem slyšel tolikrát…

Na Západě panuje přesvědčení, že má otázka Tibetu jednoduché řešení: samostatnost. Ale já jako Číňan v něm to řešení nevidím, samostatnost tibetských regionů je pro nás nepřijatelná. Nejde totiž jenom o ně, ale i o sousední provincie s výrazným procentem tibetských obyvatel, dohromady to dělá čtvrtinu celé Číny! Dalajláma taky nemluví o osamostatnění Tibetu, ale o autonomii.

Je ovšem pravda, že i čínská vláda se k tomuhle problému staví velmi zjednodušujícím způsobem. Školní výuka o historických nárocích Číny na Tibet spočívá v příběhu princezny Wen-čen, která byla provdána za tibetského krále, což posvětilo spojení obou zemí, a tím pádem jsme všichni jedna rodina. Nikomu nedochází, že třeba v Evropě byly sňatky mezi různými rody úplně běžnou záležitostí a že to z vašeho dnešního pohledu neznamená vůbec nic.

Sdílí tento postoj k Tibetu většina čínských intelektuálů?

Řekl bych, že ano. Jsme tak vychováváni a je nám vlastní určité vlastenectví, a tak je pro nás těžké přijmout, že Tibet není přirozenou součástí naší sféry vlivu. Jiná věc je, a na tom by se většina čínských intelektuálů asi shodla taky, že dalajláma je čínskou vládou a médii naprosto nespravedlivě očerňován. Označovat ho za amerického agenta je scestné a není dobře, že musí žít v exilu a nemá možnost vrátit se domů.

 

Jü Chua
Den sedmý

Přeložila Petra Martincová
Verzone

Jü Chua: Den sedmý

FOTO: archív nakladatelství Verzone