Běžnému Kubánci, rozuměj člověku, který stává fronty na potravinové lístky, jídlo i mýdlo a musí se obejít bez základních léků (ale má zdarma zdravotnictví), se zhroutila jediná jistota, která ještě platila. Zemřel muž, který věděl všechno, a mluvil o tom hodiny v televizi už padesát let. Poslouchaly ho dvě generace – nejen v té televizi. Měl charisma tropického Napoleona. Titána. A to se v Latinské Americe počítá. Byl to ukázkový macho. Měl koule, jak Latinos s oblibou a s posvátnou úctou říkají o nadsamcích, jako byli Fidel nebo jeho nadaný venezuelský žák Hugo Chávez.

Fidel zkrotil Američany, neponížil se před nimi. David s prakem, který půlstoletí vzdoroval Goliášovi. A prima bachař, který dá kanárovi v kleci zrní, aby úplně neumřel hlady, a někdy, když si vzpomene, vymění v misce vodu. Ale především toho kanára ochrání před sovami a velkými dravci, kteří žijí všude kolem. Ať už se jmenují, jak chtějí – kapitalismus, kriminalita, drogy, dekadentní literatura nebo homosexualita. Nic z toho v kleci neexistuje, protože to Fidel zařídil. Jistě, porazil Batistovu diktaturu. A po ní nastolil svou vlastní.

Ale vraťme se k obyčejným Kubáncům. K těm, co budou za Fidela držet smutek mnohem déle než jen těch oficiálních devět dní. Lidé, jimž ne přímo Fidel, ale jeho aparát tajných policajtů, pouličních výborů a kafkovských zámků ohýbal duše, najednou ztratili symbol. Něco, co dávalo smysl. Fidel tady byl odjakživa. Byl jako východy a západy slunce. A většina Kubánců ho milovala. Jako starého, vrtošivého otce, o kterém si vyprávěli pikantní vtipy, ale taky jako chlapíka, jenž jim jako národu dokázal dodat sebevědomí a úctu. Co na tom, že je držel na krátké oprati.

Než nastoupil k moci, Kubu znali leda tak obchodníci s cukrem a tabákem, američtí mafiáni, kteří na ostrově prali špinavé peníze, nebo turisti, co hledali trochu jiný oddych, než jaký poskytovala tehdejší americká puritánská společnost. Pak přišel Fidel a všechno změnil. Vyvážel svou ozbrojenou revoluci do půlky světa a inspiroval levici v celé Latinské Americe.

A najednou tady není. Zůstal po něm jen onen systém, jenž se mezitím transformoval ve vládu vojenské junty, která už nemá s původními ideály mladých vousatých charismatiků ze Sierra Maestra nic společného. Jde jí totiž hlavně o to, udržet kontrolu nad luxusními hotely na pobřeží, dnes jediným výnosným podnikáním na Kubě.

Markéta Pilátová

Markéta Pilátová

FOTO: Jiří Sobota

Nikdo neví, co ztráta takového symbolu s běžnými Kubánci udělá. Ani armáda v čele s Fidelovým bratrem Raúlem Castrem netuší, jestli léta a chytře budovaná klec nápor emocí vydrží. Kubánci totiž nejsou Číňani. Ani Vietnamci. Jsou to Latinos. A ti potřebují nejen chytré mobily, džíny a povolené koncerty Rolling Stones, ale také silné symboly. Mohou se jmenovat Fidel Castro, Hugo Chávez nebo Evita Perónová (ta, ač krásná žena, měla podle Latinos taky koule), ale nemohou to být neslaní, nemastní byrokraté.

Kubánci jsou v tom teď sami. A proto jsou smutní a zmatení. Ptají se, co bude, kdo je ochrání před sovami a nástrahami zmatku, nedokonalosti a mnohdy i krutosti svobody. Hodně kanárů vyletí z klece a narazí do drátů elektrického vedení. A i na jejich bachařích, kteří už se nemohou spoléhat na svého titána, dnes záleží, jestli se vězeňská vzpoura povede, nebo ne.

EDIT: Opravili jsme název kubánského pohoří, správně je Sierra Maestra.