Článek
V devadesátých letech jste pracoval jako ošetřovatel. Myslíte si, že z vás kontakt s trpícími a nemocnými udělal lepšího spisovatele?
Dalo mi to rozhodně jinou perspektivu. Zní to trochu jako klišé, ale v nemoci a ve smrti jsme si všichni rovni, nezáleží, kdo je jakého pohlaví, kolik má peněz nebo jaké je rasy. Původně jsem chtěl být ošetřovatelem hlavně proto, že mi to povolání dávalo dost volného času na psaní, ale postupně jsem přišel na to, že díky kontaktu s lidmi, kteří potřebují pomoc, v sobě posiluju soucit a empatii, což je obojí pro spisovatele moc důležité.
Vnímáte, že se jako společnost snažíme smrt a stáří odsunout a zneviditelnit?
Ano, na Západě místo stáří uctíváme adolescenty. Dětství je vnímáno jako příprava na to, stát se mladým a cool člověkem, kterým bychom pak měli ideálně zůstat už navždy. A pokud nejste schopna držet krok se současnou dobou, tak to pomalu vypadá, že by vás měli někam odstavit, aby se ostatní dál mohli pohybovat jen mezi mladými, krásnými a zdravými jedinci. Tenhle přístup není nic, na co bychom měli být hrdí. A myslím, že se to pořád zhoršuje.
Po Knize zvláštních nových věcí jste se zařekl, že už nebudete psát romány ani povídky pro dospělé. Souvisí tohle rozhodnutí i s nedávným úmrtím vaší ženy, o které v rozhovorech často mluvíte jako o první čtenářce svých textů?
Možná ano. Eva byla skvělá žena. Bez ní bych dnes byl jiným člověkem. Po její smrti jsem byl zdrcený, ale zároveň jsem hluboce vděčný za celých šestadvacet let, které jsme spolu prožili. Pokaždé když cestuju letadlem a někdo mi přeje bezpečný let, přemýšlím, co by se vlastně stalo, kdybychom spadli někam do moře. Žil jsem se ženou, s níž jsme se vzájemně milovali, je mi šestapadesát a měl jsem docela bohatý život. Kdyby se mi něco fatálního přihodilo, nebyla by to žádná tragédie. Neměl bych pocit, že jsem zmeškal něco zásadního. Pak ale vždycky s letadlem bezpečně přistaneme v cílové destinaci a já si říkám: Dobrá, takže je přede mnou zase další den…
Ale abych se vrátil zpátky ke psaní – Evina role byla pro mé knihy naprosto zásadní. Bez jejích zásahů by mnohé z nich vypadaly úplně jinak. Třeba Kniha zvláštních nových věcí, v níž se hlavní hrdina, misionář Peter, vydává na cizí planetu šířit křesťanství a jeho manželka zůstává na Zemi, kde začne docházet k nepokojům, měla původně jiný konec. Peter měl zůstat na oné cizí planetě. Eva tomu textu vrátila naději.
Nebo Kvítek karmínový a bílý: v první verzi hlavní hrdinka, prostitutka Sugar, zemřela hrozným způsobem. Eva ale namítala, že tohle nemůžu čtenářům udělat – strávili s tou postavou tolik stránek, utvořili si k ní vztah a já ji teď takhle sprovodím ze světa? Hádal jsem se s ní, trval na tom, že je to moje knížka a že prostě chci brutální konec! Říkal jsem jí, že nerozumí tomu, co je tragédie. Ona ale rozumně kontrovala, že po mně nechce nic jiného, než abych nechal své postavy žít a chovat se přirozeně; abych z nich nedělal loutky bez vlastního rozumu. Žádala, abych nechal čtenáře, aby se rozloučili se Sugar jinak, důstojně, pozvolně – jako když ztrácíte člověka, na němž vám záleží.
Hodně autorů má poměrně velké ego a takové poznámky by možná špatně snášeli.
U mnoha spisovatelů musíte dělat hotové obdivné tanečky, abyste se vůbec mohla dostat k tomu, co chcete sdělit. Nejdřív musíte vykřikovat nadšením, že kniha, kterou se vám dostalo cti si přečíst, je skvostný kus, avšak toto dílo by mohlo být ještě o vlásek skvostnější, kdyby ctěný autor laskavě zvážil následující titěrňoučké připomínky…
Na takové ciráty jsme s Evou neměli čas. Její poznámky často směřovaly k tomu, abych myslel na čtenáře, abych ho nenechával samotného, zmateného a raněného jen proto, že se nad něj budu jako autor povyšovat. To bylo pro Evu naprosto zásadní a já s tím souhlasím. Nejde o to, se podbízet, ale navázat dialog, který je srozumitelný pro obě strany.
Pár hodin před tím, než jsme se s Evou stali milenci, jsem jí na rande přečetl dvě ze svých povídek. Jedna se jí líbila, ale druhou tvrdě zkritizovala. Vyjmenovala, věcně a přesně, co všechno pro ni v textu nefunguje a co by mohlo být lepší. Obdivoval jsem tuhle její schopnost přemýšlet a tehdy mě poprvé napadlo, že je ženou pro mě.
Váš otec za druhé světové války coby nizozemský nacista vstoupil do německé armády. Pamatujete si na moment, kdy jste se to dozvěděl?
Řekl mi to sám jednou večer, když mi bylo jedenáct. Zeptal jsem se ho pak, jestli ve válce někoho zabil, a on na to, že ne, protože na to byl moc velký zbabělec. Jasně, mohl mi lhát, ale myslím, že člověk, který by si vymýšlel, aby vypadal dobře, by řekl něco jako: „Nezabil jsem nikoho, protože je to nemorální.“ Nejspíš mluvil pravdu. Když jsem byl malý, fascinovalo mě, že mu chybí kus prstu. Vždycky tvrdil, že je to z nehody na kole, ale ten večer mi přiznal, že o něj přišel po válce, když za trest pracoval v nápravném zařízení, kde se vyráběly brusle.
Navzdory této kapitole jeho života to byl hodný člověk. Mrzí mě, že jsme spolu nevycházeli, ale on byl hodně sportovně založený a já byl přesně opačný typ, trochu divné, mlčenlivé dítě, jež si s ostatními příliš nehrálo. Moje matka měla z prvního manželství ještě dvě děti. Otec miloval mého nevlastního bratra, který byl přesně ten sportovní, extrovertní typ. Jenže matka se pak rozhodla, že dá bratra do ústavu, protože měl nějaké problémy. To byla pro otce hrozná rána.
Změnil se váš vztah s rodiči později k lepšímu?
Bohužel ne. Bydleli jsme sice pod jednou střechou, ale bylo to, jako bychom žili každý na jiné planetě. Cítil jsem se hodně odtržený a odcizený. Nijak jsem se nebouřil – choval jsem se pěkně a slušně, ale bylo mi fuk, co si naši myslí. Nikdy jsme o tomhle podivném dusivém příměří nemluvili.
Michel Faber
Má to celé jeden zvláštní vedlejší efekt. Když jsem byl na sezení u psychiatra, chtěl po mně, abych mu povídal o svých vzpomínkách na rané dětství. Já bych mu býval rád vyhověl a obviňoval dvě hodiny svou matku za všechna příkoří, jenže si dnes z těch let už skoro nic nepamatuju. Vlastně mi chybí minulost. Nemám tedy ani vzpomínky, které by mě rozčilovaly. Nerýpu se ve starých křivdách a snažím se žít teď. Obviňováním druhých člověk jen ztrácí cennou energii. Vždyť všichni žijeme tak krátce! Na druhou stranu někdy je ta bolest tak velká, že nevíte, co s ní, a musíte ji někam namířit.
Narodil jste se v Nizozemsku, pak jste se odstěhoval do Austrálie a teď žijete v Británii. Nemáte pocit vykořeněnosti?
Nevím, kam patřím. S žádnou zemí se neidentifikuju. Mohl bych žít prakticky kdekoli, kde bych měl svůj osobní bezpečný prostor a svou sbírku gramofonových desek a cédéček. Jediná věc, se kterou se cítím hluboce provázaný, je anglický jazyk.
V článku, který otiskly New York Times, říkáte, že když má autor extrémní štěstí, najde se jedna jeho kniha, která zůstane nezapomenuta. Které ze svých byste takový osud přál?
Knize zvláštních nových věcí. Jenže tu podobný úděl nejspíš nepotká, je příliš zvláštní. Mám ji rád, protože je asi nejhumánnější ze všech věcí, které jsem kdy napsal, není v ní žádná nenávist.
Je ale samozřejmě takřka nemožné odhadnout, co přežije do další generace. Středověcí umělci malovali velké fresky a doufali, že se jim za tato díla dostane uznání, a vedle toho si našmidlali i pár portrétů – a často jsou to právě tyto portréty, které my dnes oslavujeme.
V Knize zvláštních nových věcí i ve svém románu Pod kůží píšete o bytostech z jiných planet. Co vás na nich tak fascinuje?
Mimozemšťan nemusí být pouze podivná sci-fi postava. Pokud se pohybuje na Zemi, je to jen další cizinec, kterého mezi sebou lidé nechtějí. Ostatně angličtina používá slovo alien i v politickém smyslu jako výraz pro někoho, kdo by měl být deportován. Dlouhodobě mě fascinují outsideři, kteří dorazili na místo, které neznají, snaží se v něm zorientovat a přežít. Tahle fascinace nejspíš souvisí i s tou mou osobní vykořeněností.
Máte nějakou svou speciální spisovatelskou rutinu?
Dříve jsem psával pouze doma, ve své studovně. Jinde jsem pracovat nemohl. Ale poté, co Eva zemřela, jsem začal psát poezii – a básně mají tu výhodu, že mohou vznikat skoro všude. Když Eva umírala, bála se, abych se neuzavřel do sebe. To se ale nestalo. Pracuju, našel jsem si přítelkyni a snažím se žít dál. Nic jiného nám nakonec nezbývá, ne?
