Jak se může „muž bez tváře“ s poněkud podezřelým životopisem stát nejmocnějším politikem největší země světa?

V roce 1999 se Boris Jelcin rozhlížel po někom, kdo by po něm mohl převzít prezidentský post. Měl tenkrát kolem sebe spoustu charismatických, velice schopných mladých mužů, kteří by tuto výzvu rádi přijali. Ale on od sebe z nějakého důvodu všechny nakonec odstrčil a ukázal na jednu zcela bezbarvou, bezkrevnou osobnost – Vladimira Putina. Jelcin z něj udělal premiéra, a de facto ho tak určil za svého nástupce.

Nesouhlasila bych však s vámi, že má Putin podezřelý životopis. Jeho životopis je v jistém smyslu dokonalý, aspoň pro sovětskou nomenklaturu. Ona v Rusku nikdy žádná tradice demokratických politiků odpovědných veřejnosti nebyla. Vypadalo to, že ji založí právě Jelcin, ale brzy ho tato ambice pustila.

V devadesátých letech navíc panovala v ruské společnosti úzkost, nevědělo se, co bude dál. Jelcin měl velké charisma, Putin nikoli. Tomu, čím disponuje, říká Max Weber charisma sekundární, kdy veškeré kouzlo vychází pouze z úřadu, který dotyčná osoba zastává. A protože Rusko toužilo po lídrovi, na něhož by mohlo přenést všechny své problémy, potřebovalo právě někoho takového – pana nijakého.

Mluvíme o zvláštním historickém okamžiku, kdy se událo něco ojedinělého, nebo je taková volba v určitých situacích vlastně normální?

Především mluvíme o silně traumatizované společnosti. Rusko je opravdu v jedinečné pozici, nelze ho srovnávat s žádnou jinou zemí. Experiment sedmdesáti let totalitního panování způsobil ve struktuře a psychice ruské společnosti rozsáhlé škody, které se dosud nepodařilo napravit.

Jak si dnes vysvětlujete tu velkou podporu Rusů, které se může Putin těšit?

Těch hodně přes osmdesát procent respondentů, kteří stojí za Putinem, to není podpora ze strany ruské společnosti, neodráží to veřejné mínění. V Rusku neexistuje v pravém slova smyslu veřejnost, tak jaké mínění? To číslo udává stupeň totalitarismu v ruské společnosti, stupeň toho, jak moc lidé podlehli tlaku, aby se „správně“ chovali a „správně“ mysleli, nakolik byli zbaveni schopnosti vůbec o věcech uvažovat. Tuto schopnost pak nelze u lidí obnovit jen tím, že řeknete: „Teď máme volby!“

Prezident Vladimir Putin hlasuje v ruských volbách.

Prezident Vladimir Putin hlasuje v ruských volbách.

FOTO: Grigory Dukor, Reuters

Jednoduchá definice totalitarismu neexistuje. Třeba Zbigniew Brzezinski klade důraz na mobilizaci. Autoritativní společnost podle něj není mobilizovaná. Je řízena jednou osobou nebo jednou stranou a prostřednictvím nedemokratických prostředků, ale stát své občany nechce pobízet k akci, chce, aby zůstali doma. Totalitní společnost je naproti tomu na mobilizaci postavena.

Já si nemyslím, že v Rusku panuje totalitní režim, ale ruská společnost totalitní je. Zejména od anexe Krymu přešla do stavu vysoké mobilizace, v němž od té doby setrvává. Co se týká režimu, změnila se ideologie. V prvních letech se Putinova vláda opírala o konzervativní hodnoty a grandiózní minulost, o tom všem se pořád ještě mluví, to vše se pořád propagandisticky využívá, ale daleko důležitějším se stává poselství, že zbytek světa je shnilý a Rusko že se staví proti němu.

Jestli vám dobře rozumím, tak použití demokratických nástrojů, jako jsou volby, v takové společnosti stejně ke změně nevede, protože už samotné vnímání pojmů jako demokracie nebo volby je v Rusku jiné, než jsme zvyklí.

Obyčejní Rusové nemusejí své názory před mocí skrývat, nekrčí se pod nějakým útlakem. Dostali se do stavu, kdy ztrácejí schopnost vůbec si nějaký názor vytvořit.

Něco podobného se ovšem může dít i v západních společnostech. Viděli jsme to po 11. září 2001 ve Spojených státech, kdy se všeobecná úzkost prolnula s vysokou mobilizací – a najednou si všichni mysleli přesně totéž. Stálý stav mobilizace a úzkosti je něco, co se ve své kampani snaží vyvolat i Donald Trump, proto pořád křičí, vyhrožuje, proto se jeho podporovatelé chovají jako sekta.

Pocházíte z Ruska, zabýváte se jím, ale žijete ve Spojených státech. Není pro vás těžké být zakořeněná v obou společnostech? Jak se vám daří přeložit jednu realitu do druhé?

Snažím se být co nejkonkrétnější. Právě jsem dokončila novou knihu, jmenuje se Budoucnost je historie a pokrývá víceméně stejné období jako ta o Putinovi, tedy roky 1995 až 2015, ale Putin tentokrát zůstal v pozadí. Text jsem psala z perspektivy čtyř lidí, kteří se narodili v osmdesátých letech. A pak tam mám ještě tři odborníky: psychoanalytika, sociologa a filosofa. Pokouším se postihnout, jak se v tom období vyvíjelo myšlení Rusů.

Součástí ruského příběhu je i skutečnost, že byly v Sovětském svazu naprosto potlačeny sociální vědy. A společnost, která si sebe sama není vědoma, která nemá nástroje, aby se zkoumala, poznávala, má spoutané ruce. Způsobem, jakým mluvím tady s vámi, se v Rusku mám možnost dorozumět jen s pár tisíci lidmi, z nichž navíc znám jen asi pět.

Vaše kniha Muž bez tváře. Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina je postavena na velkém množství faktů, je to solidní dokumentární publikace. Nakolik bylo obtížné dostat se ke zdrojům informací?

Nejsem investigativní novinářka, nepracuji s tajnými materiály, k nimž bych se musela nějak složitě probojovávat. Používala jsem tak řka výhradně otevřené zdroje, dostupné všem, kteří jen trochu chtějí. Takových zdrojů je i v Rusku spousta, jen příběhů, které o Putinovi vyprávějí, se kromě mě dosud nikdo nechopil.

Například jsem použila jeho vlastní proslovy. Naslouchala jsem mu. Já hodně dám na to, co lidé říkají. Jako novináři tomu obecně nepřikládáme dostatečnou váhu, raději si vymýšlíme vlastní příběhy. Ale vezměte si Trumpa, všechno, co o něm potřebujete vědět, sám říká. I Putin na sebe prozradil celou řadu věcí. Třeba když diktoval svůj životopis, chtěl, aby se vědělo, že je násilník, že se snadno dokáže naštvat. Také jeho fixace na nostalgii po sovětských časech byla zjevná od samého počátku. Naopak se nikdy nepřihlásil k tomu, že by chtěl v Rusku provést nějaké důležité hospodářské reformy, určitě taky nikdy nikomu neposkytl důvod se domnívat, že skutečně věří v demokracii. To si do něj lidé jen promítají.

Posledních pár let pak opakuje další věc, kterou jako by nikdo nechtěl slyšet. Otevřeně hlásá: „Máme jaderné zbraně a umíme je použít.“ On není muž, který by jednal zbrkle, často dává vědět roky dopředu, na co se chystá. Je třeba to nepřeslechnout.

Vyšla vaše kniha v Rusku?

Ne. O Putinovi je tam k dostání jen jedna oficiální biografie a povícero oslavných životopisů.

Jste spokojena s přijetím v jiných částech světa?

V řadě západních zemí včetně Spojených států se z knížky stal bestseller. Podařilo se jí myslím proniknout do obecného povědomí, což je skvělé. Poté, co jsem napsala řadu knih, o nichž jsem si myslela, že nesou důležitá poselství, ale ohlas měly přesto minimální, je tahle zkušenost příjemná.

Je Putinův příběh specificky ruský, nebo by se mohl odehrát i jinde?

Ta jeho důležitá část je podle mě specificky ruská. Jde o to, že se ruská posttotalitní společnost postupně vrací k principům ze sovětských dob. K tomu má asi nejblíž Bělorusko, kde se objevují některé podobné tendence, podařilo se tam kulturně a společensky zvrátit transformaci k demokracii, ale Lukašenko je samozřejmě jiný než Putin. Je mnohem charismatičtější, také se dostal do vedoucí pozice daleko dřív.

Můžeme však mluvit i o jiných částech světa. Moje příští kniha bude o Izraeli, mimo jiné o tom, jakou roli v tamní společnosti sehráli ruští imigranti.

Jaká to byla role?

Na začátku devadesátých let se do Izraele přistěhoval přibližně milión lidí ze všech koutů Sovětského svazu, kteří dodnes ve volbách hlasují prakticky jako jednolitý blok. Tvoří zhruba osmnáct procent izraelských voličů a obsazují přibližně dvaadvacet křesel v parlamentu. Je to velká síla, která podle mě přispěla v podstatě ke zničení izraelské demokracie.

Fascinující mi připadá rovněž Maďarsko se svou neschopností vypořádat se s vlastní minulostí, s tím, co se dělo ve třicátých a čtyřicátých letech. I tady nacházím určité styčné body s Ruskem.

Ve většině ostatních postsocialistických zemí se o nedávné minulosti vypráví poměrně srozumitelný příběh: „Byli jsme okupováni, provedl nám to někdo cizí.“ Příběh je to nutně zjednodušený, ale jako historický narativ konstruktivní, užitečný. Jenže Rusko tohle říct nemůže. Nemůže tvrdit: „Provedl nám to někdo cizí.“ Protože Rusové si to všechno způsobili sami.