Vaše deska Made in Valmez, která vyšla v roce 1991, vyjadřuje pocity lůzrovství natolik trefně, že si ji v nonstopkách dnes přehrává i další generace posluchačů. Těší vás to?

No jasně že těší. Spíš ale než o lůzrovství je to deska o dospívání na malém městě a střetu s předchozí generací. Ty písničky vznikaly v druhé polovině osmdesátých let. Nemohli jsme cestovat, hledali jsme své místo ve světě a nedalo se nic moc dělat – tak jsem o tom aspoň psal jedovaté texty.

Většina našich rodičů těžce nesnášela komunisty, ale jen doma. Na veřejnosti se všichni tvářili oddaně a místo, aby nám ukázali nějakou statečnost a upřímnost, když o život už vlastně nešlo, nechali se ponižovat, chodili k volbám a vyvěšovali sovětské vlajky do oken. Navíc to většinou zdůvodňovali, že je to kvůli nám, jejich dětem. Já podobné chování moc neberu ani dnes, ale tehdy jsem mohl puknout vzteky a bezmocí. Klima v té společnosti bylo fakt příšerné.

Doufali jsme, že nastane něco, co naše životy nějak změní. A dočkali jsme se – přišla sametová revoluce.

Naplnila devadesátá léta očekávání, která do nich vaše generace vkládala?

Na začátku určitě. Zmizely zátarasy, mohli jsme vyjet ven a doufali jsme, že po letech skepse bude mezi lidmi větší pohoda. Jenže společně s tím sem vtrhlo tvrdé obchodování, určitá bezohlednost a po takových třech čtyřech letech bylo jasné, že ten velký mejdan na náměstích, kdy jsme se ujišťovali, jak všechno bude skvělý, skončil. Přišlo vystřízlivění.

Bylo naivní myslet si, že politickou změnou nastane i nějaká změna v charakterech. Spíš to bylo tak, že se otevřely klece, a zvířata dostala možnost se naplno projevit. Přes to všechno ale souhlasím s tím, co napsal písničkář Jan Burian: Jsou to těžký časy, ale lepší jsem nezažil.

Pocity zklamání ale může posluchač rozpoznat i na vaší poslední desce Made in China. Třeba písnička Rodné lány začíná takhle: Rodné lány dávno rozorány / Z našeho hřiště je dávno parkoviště / Rybník zasypán, zmizela hejna vran / A zůstaly jsme jen my děti, zmatené i ve čtyřiceti.

Každá životní fáze má své smutky. Moudrost a přijetí světa kolem nesouvisí s věkem. Spíš než spoléhat na to, že se člověk, jak stárne, stane rozumnějším, je důležité snažit se zůstat otevřený a vnímavý. Mně dlouho vyhovovalo všechno kritizovat, být takhle blbě naladěný – a pak mi to vyhovovat přestalo.

Co se stalo?

Někdy kolem roku 2002 jsem si říkal, že už nemám co psát. Depky už jsem probral ze všech úhlů a ptal jsem se sám sebe, jestli ještě vůbec mám co říct. No a tehdy jsem potkal svou druhou ženu a zamiloval se. Poprvé jsem měl pocit, že je život vlastně fajn. A i když jsem se s tou ženou před dvěma lety rozvedl, zůstala mi ta láska k životu, kterou jsem díky ní nabyl. Hrozně se mi ulevilo a všeho si teď vážím. Nechci mluvit jako nějakej pánbíčkář zblblej z new age, ale dneska beru svět jako báječné kulisy. Občas samozřejmě přijdou jobovky, ale i ty se dají s odlehčenějším pří stupem lépe zvládnout. A čím dál víc mi připadá, že dobrej život a štěstí je každého volba, že je to sámoška, kde si můžete vybrat. Vidím kolem sebe příklady dobrého i blbého výběru.

Nebojíte se, že se jako písničkář dostanete do bubliny, kde si budete jen potvrzovat pohodlné pravdy? Například sociální sítě jsou v tomhle ohledu docela silný nástroj.

To možná jo, ale opravdový život se vede jinde. Nezapojuju se moc do facebookových debat, protože mi přijde, že osobně se toho vyřeší víc – a rychleji. Spravuju naše facebookové stránky a snažím se odepisovat každému, kdo nás kontaktuje, ale trávím tím tak dvacet minut denně. Takže bubliny se bojím, asi jako každý, ale ne té facebookové. Na Facebooku vidím pro sebe spíš klady. Jako kapela jsme díky němu v kontaktu s fanoušky a aspoň můžeme poznat, co za lidi na nás chodí.

Jak se během let proměnila skladba vašich fanoušků?

Většina našeho publika jsou mladí lidi, někteří ani nebyli na světě, když jsme vydali první desku.

Tím se vracíme na začátek: Co je podle vás na vašich písničkách baví? To se přece tolika kapelám nepodaří, aby v nich našlo svou generační výpověď i další pokolení posluchačů.

V některých písničkách máme zachycené takovéto postpubertální motání, kterým si projde každý a každý se v něm může najít. Ale nezůstalo jen u toho, motáme se celý život, hlavně v různých fázích, kdy nevíme, co bychom chtěli dělat, co se sebou. Dřív, když se ještě psaly dopisy, mi chodilo hodně takových, kde lidi tvrdili, že jsou rádi, že je na tom někdo stejně blbě jako oni, nebo dokonce hůř.

Překvapilo mě, když jsem zjistila, že na některé lidi působí vaše písničky naopak docela vesele.

To mě taky častokrát překvapí, ale proč ne… Napsal jsem třeba skladbu Výhledově, kde zpívám, že výhledově budeme všichni šťastní a že každá generace je o trochu šťastnější než ta před ní – a myslel jsem to samozřejmě ironicky. Dodnes si ale hodně posluchačů myslí, že je to písnička o tom, že všechno bude fajn. Neberu jim to. Mě samotného, který přežíval roky v ironii a skepsi, přestalo bavit věci kolem sebe shazovat.

Petr Fiala

Petr Fiala

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jenže pro písničkáře je tohle těžké – když popisujete věci, jak jsou, je to nuda. A napsat veselou, optimistickou věc je hrozně těžké, protože se z toho může stát snadno kýč. Hodně lidí si pomáhá humorem. Díky němu se dá vydržet leccos. Ukradnou vám auto a řeknete si – fajn, taky mohl vyhořet barák, takže dobrý, život jde dál.

V pětadvaceti jsem si myslel, že svět je jenom hodinový hotel. A kdyby mi někdo tehdy řekl Petře, ale život jde vždycky dál, tak mu řeknu no… hele asi ne, ty vole. Teď je mi ale přes padesát, mám děti, dvakrát jsem se oženil a dvakrát rozvedl a tak přesvědčeně už bych svět k hodinovému hotelu nepřirovnával.

Štvou vás zpětně nějaké písničky, které jste napsal?

Nahráli jsme věci, které byly průměrné, které jsme neměli dělat. Ale to taky patří ke kapele – holt jsme si je odsouhlasili a nahráli. Tehdy jsme si mysleli, že jsou skvělé, jenom prostě nebyly.

Některým kolegům z branže vadí, že lidi baví z jejich písniček jedna dvě a neposlouchají zbytek. Jenže takhle je to rozdaný. Muzikanti mají předat co nejvíc ze sebe a pak se uvidí, jestli to bude zajímat ještě někoho jiného.

Neřeším, jak to mají ostatní, nepohoršuju se nad ničím vkusem. Když natočíme novou desku, tak zařadíme do koncertu nové písničky, i když víme, že publikum moc nezajímají. Časem se pak třeba z těch novinek stanou ty skladby, které lidi vyžadují. Nebo taky ne. Nemá smysl se trápit, že se někomu nelíbí to, na čem vám záleží. To by člověk akorát zatrpknul.

S režisérem Petrem Zelenkou jste v roce 1996 natočili mystifikační dokument Mňága – Happy End. Jak ho s odstupem let hodnotíte?

Přijde mi pořád vtipný, vlastně čím dál lepší. Nechtěli jsme tenkrát, po pár letech kariéry, dělat nějaký vážný dokument, měli jsme chuť spíš na nějakou ptákovinu. Viděli jsme předtím Zelenkův krátký dokument o kapele Visací zámek, dost jsme se u toho nasmáli a rozhodli se s ním udělat něco podobného. On pak vymyslel celý ten fiktivní příběh, a co bylo nejlepší, lidi tomu tenkrát fakt věřili. Můj trafikant mi třeba říkal: To jsem nevěděl, pane Fiala, že jste to měl tak krutý, hrát v tom kostýmu ananasu. A já na to: To víte, za šest set tisíc, kdo by do toho nešel. Borec se skácel a já začal chodit do jiné trafiky. Když nepochopil vtip…

Co říkáte na nejmladší generaci písničkářů?

Na rozdíl od nás v době, kdy jsme začínali, umějí hrát, vědí, čeho chtějí dosáhnout, mají manažery… Dneska všechny podporuju, do nikoho už zbytečně nereju. Sám vím, jak je těžké udělat písničku, takže když se o to někdo snaží, v pořádku, ať se snaží. Mám malé děti a posloucháme hudbu společně. Když chce moje sedmiletá dcera, aby se jí podepsala kapela Slza, tak s ní jdu na festival na Slzu. Vzal jsem ji tuhle taky na Voxela a byla úplně blažená. Neberu to nijak dramaticky. Každá věková skupina má to svoje.

Co posloucháte vy?

Skoro všechno. Od taneční hudby po staré bardy Cohena, Dylana… Dylana mám ostatně asi úplně nejradši. Ten klidně dvacet let vydrží, že na něj lidi plivou. Nezajímá ho to a drží si svou lajnu. A nebojí se změnit. Když na něj prostě jednou sestoupí Bůh, tak o tom píše, i když si tím popudí část fanoušků.

Měl jste někdy ambice napsat něco rozsáhlejšího než text písničky?

Měl. Ale skončilo to vždycky na půlce první stránky. Kamarádím se se spisovatelkou Petrou Soukupovou a ptal jsem se jí: Jak kurva můžeš napsat tak dlouhou knížku? Jenže ona je prostě spisovatelka, já hudebník. Říkám si, že se budu držet toho, co umím. Vtáhnout lidi do tří minut jedné písničky je taky docela kumšt. Psaní delších věcí by mi nešlo.