Lesovna, jak je zřejmo, stála v lese, jenž poskytoval dostatek hub a lesních plodů, a byla obklopena zahradou a velikým sadem. Dům a jeho okolí v podstatě člověka uživily. Když došly peníze, stačilo jít na borůvky, posbírat spadaná jablka nebo otrhat třešně či rybíz a odvézt to do výkupu – bylo z toho tak akorát na chleba, ale stačilo to, alespoň v létě.

Návštěvy jsme měli rádi, přece jenom byl dům na samotě a lesní a zahradní činnost, která měla s přáteli povahu hry, byla bez nich spíš každodenním stereotypem nouze. Měli jsme tři malé děti. Mistr žil se svou rodinou v Praze, a pokud jde o tu nouzi, byli jsme na tom stejně.

S příjezdem jeho ženy k nám zavítala atmosféra neoficiální kultury, protirežimní intelektuální opozice a radostného bohémství, pily jsme ve dvou levné ovocné víno encián z venkovského koloniálu a bylo nám, jako by se toho léta zastavil svět. Psal se počátek osmdesátých let, normalizace už byla normou, já jsem po odpolednách chodila do autoškoly, můj muž pracoval v lese jako dřevorubec a Mistr, herec a divadelní režisér, se zotavoval po nemoci.

V té chatě, kde jsme ho vyzvedávali, nás přátelsky uvítaly a hostily dvě ženy, Mistr byl dosud na návštěvě u nich. Jejich domácnost byla chalupářsky upravená a přichystaly pro nás skvělé jídlo, co mělo na mě příliš složitou přípravu. Vařilo se tu pro vybranější publikum a podle toho vypadal jak stůl, tak pokrm. A bylo na první pohled jasné, že do této domácnosti děti nepatří.

Odstěhovali jsme se z Prahy, protože jsme potřebovali bydlení a zaměstnání odpovídající rodině se třemi dětmi – vedlejším efektem ale bylo zřeknutí se společenského života a uplatnění. Či spíše – ten život a uplatnění se zřekly nás. Mistrův příjezd na lesovnu mi připomněl, jak se mi po tom jeho světě divadla, poezie, výstav v bytech, samizdatu stýská. V noci se mi zdálo, že se to dá propojit, že bychom třeba mohli hrát divadlo u nás ve stodole…

Můj muž byl k lidem Mistrova typu ostražitý, jeho opozice byla jiného druhu než moje, a zatímco on mým uměleckým kruhům jako nezávislý člověk přírody imponoval, sám vůči nim tak nezávislý, jak se zdálo, nebyl. Cítil komplex z jejich schopností a neuměl mezi nimi uplatnit ty své. Když jsme vystoupili na dvoře z auta, Mistr ho starosvětsky oslovil Hospodáři! a mně zatrnulo. Ale nestalo se nic.

Naše malé děti byly k návštěvám přátelské, bez zábran, trochu divoké a zvyklé velikému prostoru dvora, kde si mohly dělat, co chtěly. Měli jsme také všelijaká zvířata, mezi něž je třeba započítat i ropuchu ve sklepě a vlaštovky pod okapem. Byl to bezpečný svět ničím neomezovaného dětského života.

Uplynuly dva dny a Mistr u nás nepůsobil šťastně. Jeho žena byla ostatně také veselejší, dokud tu nebyl, a mně začínalo svítat, že v té chatě s jejím vzorným interiérem se mezi Mistrem a těmi dvěma ženami dělo něco víc než jenom pohostinství.

Třetího dne vyšel Mistr v pyžamu na zápraží. Náš nejstarší syn, tehdy pětiletý, už byl venku a hrál si ve stodole s kočkou. Kočky byly jeho nejlepšími přítelkyněmi a společnicemi, a chlapec dokonce někdy mluvil o sobě samém jako o kočce. Z kuchyňského okna jsem viděla, jak se mu mourovaté zvíře vysmeklo z náruče a rozběhlo se za něčím přes dvůr. Kluk sebral prut, který tam ležel, a utíkal za ním. V tu chvíli spustil Mistr řev, křičel na dítě hrubými slovy, jimiž ho obvinil z týrání kočky, krutosti a sadismu. Hulákal doslova jako na lesy, jako na divadle.

A opravdu – jakoby zpoza kulis do dvora vstoupil můj muž navracející se z lesa. Mistr pokračoval ve své tirádě až do chvíle, kdy ho manžel okřikl. Bála jsem se, že ho praští, ale neprojevil smysl pro drama, jenom odvedl synka za dům do zahrady. Nastalo ticho a před vraty zastavil vůz autoškoly, s nímž jsem měla odjet, a taky odjela, složit řidičskou zkoušku. Ani nevím, jak probíhala, protože jsem byla úplně zdrcená. Na našem dvoře se setkaly dva světy, z nichž se ten, po němž se mi stýskalo a který jsem postrádala, projevil hrubě, neurvale a histrionsky, a ten, který jsem si přála aspoň trochu kultivovat, aby můj život nebyl tak roztržený v půli, se ukázal být rozumnější a velkorysejší.

Když jsem se po vykonané zkoušce vracela autobusem domů, bylo mi také líto, že má přítelkyně s dcerou jistě odjela s Mistrem do Prahy a tímhle výstupem naše krásné léto s enciánem skončilo. Ona ale seděla na studni, četla si knížku a vypadala klidně. Zůstala. Když jsem se probrečela až k večerní sklence toho sladkého vína s obrázkem alpského hořce, pochopila jsem, že Mistr se vrátil do té upravené chaty, odkud nikdy nechtěl odjet. Že výstup s dítětem a kočkou posloužil jako dramatický moment krize, jako záminka, aby mohl nejen náš dům a mé sny o propojení světa umění s mou lesní existencí, ale zejména svou ženu a dceru opustit. Což tímto na našem dvoře navždy učinil.