Je krásné, jak občas kolektivně zblbneme do úplného nesmyslu jen proto, že k nám zavítal splašený gen a vyrobil talent. Když se Aleš Valenta na olympiádě popřeklápěl ve vzduchu a skončil celý, byli jsme najednou fandové do akrobatického lyžování. Dneska sledujeme Sáblíkovou. Klouže pořád dokolečka jako autíčko na autodráze a nás to baví, i když jí tam nepřidali žádný looping.

S odchodem talentu a medailí zájem mizí. Hraje se kolová ještě vůbec? V televizi už to nedávají, proč taky, těžko vymyslet větší blbinu než fotbal na bicyklech.

Přitom máme disciplínu, ve které jsme mistři světa pořád. Ne, nemyslím hokej, tam už jsou i Švýcaři skoro lepší než my. Myslím bohemistiku. Vědu o českém jazyce a literatuře.

Naši bohemisté (zní to mnohem vznešeněji než češtináři, uznejte) jsou jednoznačně nejlepší na planetě. Tahle země je centrem, svatyní a zdrojem světla veškeré světové bohemistiky. Je to Mekka, ke které vzhlížejí, do níž dojíždějí a k níž se modlí všichni bohemisté, co se jich urodí od Londýna po Kuala Lumpur.

A co my? Jsme na tuhle prestižní pozici pyšní? Co děláme pro to, abychom svůj poklad zmnožili?

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jižní Korejci mají taekwondo a korejský pop. V korejském popu dělají po světě soutěže a taekwondo zaštiťuje vláda. Jak jen můžou, snaží se šířit korejskou kulturu, aby byla trendy. Co děláme my? Kde jsou katedry bohemistiky na světových univerzitách, podporované z Česka? Jak to, že nepořádáme olympiádu pro cizince v psaní českých básní, esejů nebo povídek? Kolik zahraničních češtinářů a nakladatelství uživíme tím, že bychom dotovali překlady české literatury?

Umíme být hrdí na jeden divný sport mezi jinými jen proto, že nám jde. Stačí udělat totéž pro jeden divný jazyk. Potřebujeme udělat z ř celebritu mezi písmeny. Potřebujeme reality show Big Korektor, karneval totálního realismu, Zeyer Pride, potřebujeme, aby čeština byla na Harvardu i na univerzitě v Tararingapatamu víc sexy než nanogenetika. Jazyk Járy Cimrmana za to stojí.