Jestli něco obě diskuse ukázaly, tak to, že Česko má vážný problém s akceptací jinakosti. Měřítka normality jsou tady nastavena natolik konzervativně, že ocitnout se mimo její hranice je vlastně velmi jednoduché. Zatímco migranti nakonec z naší země sami prchají, postižení tu byli, jsou a budou. A jestli se shodneme na tom, že zavírat je do ústavů je ve 21. století nelidské, pak nám nezbývá nic jiného, než je zkusit pochopit.

Diagnózu poruchy autistického spektra (PAS) má přibližně každé sté dítě narozené v ČR. Míry postižení a společenské funkčnosti jsou samozřejmě různé, symptomy PAS se navíc liší i případ od případu. Svou jinakostí tak autisté konfrontují naše zažité představy o normalitě hned dvakrát: kromě společenské normy se vymykají i stereotypům ohledně vlastního postižení, a připomínají tím zas a znovu, že každá lidská bytost je originál.

Nakouknout do jejich světa bylo dlouho obtížné, teprve nedávno se objevily osobnosti jako Temple Grandinová, Jim Sinclair či Donna Williamsová, které byly schopny zformulovat svou zkušenost se životem s PAS. Cesta k nonverbálním autistům byla ještě o něco komplikovanější, ale i zde už máme autory, kteří otevírají okna také do tohoto světa.

Jedním z nich je Japonec Naoki Higašida, jenž v roce 2005, jako třináctiletý, napsal knihu A proto skáču, v níž s pomocí speciální tabulky se znaky odpověděl na padesát osm jednoduchých otázek spojených se zvláštními projevy autistického chování. O jedenáct let později vychází útlá publikace díky překladatelce Anně Křivánkové a nakladatelstvím Paseka a Pasparta i u nás, a doplňuje tak českou knihovničku textů klíčových k pochopení autismu.

Poté, co ve čtyřicátých letech minulého století oddělil rakouský psychiatr Leo Kanner diagnózu PAS od schizofrenie, psalo se v prvních odborných textech o „autistickém osamění“. Ostatně samotný termín autismus pochází z řeckého autos – sám. Pacientům tím bylo přiděleno stigma bytostí prodlévajících ve vlastním uzavřeném a namnoze temném světě. Naoki Higašida tento stereotyp vyvrací – místo nekonečného utrpení a prázdnoty mají autisté vlastní vnitřní vesmír i své cesty, jak porozumět dění okolo.

„Jak se my autisté díváme na věci? Tomu rozumíme jen my sami. Občas je mi až líto, že vy ostatní nikdy neuvidíte, co je na světě krásy. Protože ten svět, který vidíme, je opravdu čarovně nádherný,“ píše a snadno nás čtenáře vyléčí z povýšenosti naší „normality“.

Zdí, za níž těžcí autisté musejí žít, je neschopnost komunikovat a adekvátně reagovat na společenské situace. Když Higašida vyjadřuje svou obavu, „jestli ostatní neobtěžujeme a jestli jim naše společnost není nepříjemná“, je za tím možná specificky japonská vlastnost vyhýbat se za každou cenu narušení společenské harmonie. My „normální“ si ale musíme uvědomit, že celá řada úzkostí osob s PAS plynoucích ze sociálních kontaktů se rodí z naší přílišné snahy podřídit je našim pravidlům.

Pro Higašidu je tou největší klecí jeho vlastní tělo, které se špatně koordinuje a způsobuje mnohé nesnáze. Zároveň ho ale tělesnost připoutává k předrozumovému vnímání přírody, která je mu bližší než složitý vesmír znaků vytvořený kulturou. Příroda je pro něj zdrojem uklidnění („Když se zlobím, příroda mě uklidňuje, a když jsem šťastný, směje se spolu se mnou.“) i součástí uvědomění jinakosti, která má podle něj dokonce jistý vyšší smysl. „Připadá mi, že autisté jsou lidé, kteří se nějakým způsobem narodili mimo rámec civilizace… Mám dojem, že autisty vyprodukovalo samo lidstvo, protože vycítilo krizi způsobenou všemi těmi válkami, zabíjením a svévolným ničením planety… A kdyby si díky naší existenci ostatní lidé vzpomněli na něco, co je pro tuhle planetu hrozně důležité, moc by nás to potěšilo,“ píše na úplný závěr své knihy, kterou doplňuje několik kratičkých pohádkových příběhů, v nichž se některá témata z textu vracejí v alegorické rovině.

Knížku A proto skáču proslavil britský spisovatel David Mitchell, jemuž ji doporučili známí jeho japonské manželky, s níž má autistického syna. Společně se ženou knihu přeložili a v roce 2013 se z ní stal v angloamerickém prostoru nečekaný bestseller. Mitchellova slavná předmluva osvětlující vznik knihy figuruje i v českém překladu, je zde také text ve Francii usazeného autora českého původu, autisty Josefa Schovance (možná znáte jeho zpověď O kolečko míň).

Příběh citlivého dítěte, jež se snaží prolomit bariéry nepochopení, má slušný potenciál zaujmout i mimo úzký okruh odborníků a rodičů takto postižených dětí. I proto, že na rozdíl od dalších podobných textů, co jsou psány z pozice lidí, kteří už své postižení přijali a jsou schopni se ohlédnout za svým tápáním, cítíme v A proto skáču, že Higašida ještě pořád svádí každodenní boj s tím, kým vlastně je.

Naoki Higašida na fotografii z prosince 2014

Naoki Higašida na fotografii z prosince 2014

FOTO: Profimedia.cz

Z vlastní zkušenosti vím, že když žijete s autistickým dítětem v jedné domácnosti a každý den pozorujete, jak hodiny nadšeně skáče na pohovce v obýváku, pak v nestřeženém okamžiku vyhazuje hračky z okna a následně zuří, že některé knihy v knihovně jsou obalené a jiné ne, napadají vás samo zřejmě otázky, proč se tohle všechno děje. A proto skáču dává na některé z nich odpovědi a zároveň také, jak to umí ta nejlepší literatura, narušuje naše jistoty o tom, že všichni musíme nutně prožívat věci stejně.

„Kdyby teď ale někdo objevil lék na autismus, dost možná bych si vybral zůstat tak, jak jsem,“ píše Higašida. „A proč? Protože jsem pochopil, že se všichni musíme snažit a radovat se ze života, ať už jsme postižení, nebo ne. Navíc pro nás autisty je autismus norma, takže stejně ani pořádně nevíme, co vlastně znamená být normální. Když máte rádi sami sebe, tak je jedno, jestli jste autista, nebo ne.“