Článek
Krása totiž nespočívá v tom, kolik máte správně postavených olympijských bytů, kolik správně ledových obkladů dostanou zhýčkaní čeští tenisté kolem krku (sportovci ze země, která nikdy žádnou olympiádu nepořádala) nebo jestli jsou sběrači míčků správně vycvičení, aby dostáli standardům světové tenisové smetánky. Dokonce ani v tom, jestli je voda v moři čistá a jestli vám náhodou nehrozí nějaký ten virus zika.
Rio a s ním celá Brazílie dokázalo uspořádat olympiádu. A to je pro Brazilce, jak jsem sama poznala, podstatné. Zvládli to s třetinovým rozpočtem, než s jakým se původně počítalo, po krkolomné výměně hlavy státu, během ekonomické a morální krize, s více než aktuální hrozbou teroristických útoků, s komáry, kteří přenášejí nemoci, a s favelami v pozadí televizních záběrů. Favelami, které nikdo nenatíral na bílo ani na ně nevěšel plachty s vizí, jak to v nich bude vypadat v báječných zítřcích, jak to před lety udělali soudruzi v Číně. Brazilci si naopak s gustem zapískali na svého nového prezidenta (a nikdo pak nebyl odklizen ani popotahován), spousta věcí se jim nepovedla, ale za spoustu věcí si naopak zaslouží, aby před nimi zpovykaný Evropan smekl svůj drahý klobouk.
Tahle nepředstavitelně ohromná země potomků otroků, bílých kolonizátorů, prchajících Evropanů a indiánů totiž pořád hledá, co ji vlastně spojuje. V padesátých letech to začal být fotbal, na začátku tisíciletí naděje na prudký ekonomický růst a teď se stala tmelem olympiáda.
Třeba slavnostní zahájení s podívanou, jež se točila okolo evoluce, ekologie a přiznané sociální nerovnosti, Brazilce doslova nadchlo. Na WhatsApp mi od nich chodily zprávy, ať se určitě dívám, a druhý den se nemluvilo o ničem jiném. Každou výpravu na zahájení doprovázelo dítě v bílém, často s Downovým syndromem – symbol úspěšně zvládnuté integrace dětí s postižením do brazilských státních škol, tedy věci, o níž se Češi teprve učí doopravdy uvažovat. A první brazilské zlato získala judistka, lesba tmavé pleti a seržantka brazilského námořnictva Rafaela Silvaová – další symbol změn.
Rafaela pochází z jedné z nejobávanějších riodejaneirských favel Cidade de Deus a judistická šampiónka se z ní stala jen díky sociálnímu programu Institutu Reação, jenž pomohl z chudoby a sociálního vyloučení přes sport vytáhnout nejen Rafaelu, ale mnoho dalších dětí.
Markéta Pilátová
„Můžu teď dětem ve favelách ukázat, že když mají nějaký sen, můžou ho uskutečnit – stejně jako já,“ vzkázala Rafaela s medailí na krku. Mimochodem na pravém bicepsu má vytetováno: „Jen Bůh ví, co jsem vytrpěla, abych se dostala tam, kde jsem teď.“
Olympiáda v Riu určitě neaspiruje na titul nejlépe zorganizované, nejčistší a nejbezpečnější sportovní události. Prostě proto, že dnešní svět je nepředvídatelný, chaotický a poměrně špinavý. Brazilci dělali, co mohli. A i kdyby bylo výsledkem jenom to, že se chudé brazilské děti dozvědí, že i když nemáte ten správný odstín pleti nebo většinovou sexuální orientaci, můžete na tatami složit nejen soupeře, ale také vlastní hendikepy, stálo to za to.
