Jednou z hvězd této disciplíny je v posledních letech orientalista, publicista a spisovatel Navid Kermani. Před loni u příležitosti výročí vzniku německé ústavy pronesl projev ve spolkovém sněmu, v loňském roce držel děkovnou řeč ve Frankfurtu coby laureát Mírové ceny německých knihkupců.

Tento německý myslitel íránských rodičů se ve svých dílech věnuje odkazu islámu, křesťanství a judaismu, ukazuje na jejich propojení, ovlivňování se v naději na nalezení možností vzájemného soužití. Zejména dnes, kdy obraz islámu v obecném evropském povědomí patrně už o moc horší být nemůže, poskytují Kermaniho hluboké a zároveň brilantně formulované myšlenky cenný protijed vůči bující islamofobii.

Není asi nutno zdůrazňovat, že Kermani odmítá teroristy a jiné zločince, kteří ospravedlňují islámem své barbarské činy. Upozorňuje, že svým důrazem na doslovné čtení některých fragmentů koránu popírají tisíciletou interpretační tradici, o níž v důsledku své neznalosti často nemají nejmenší představu. O islám jim nakonec ani nejde. Tato teze odpovídá i poznatkům francouzského znalce Oliviera Roye. Jeho výzkum radikalizace mladých muslimů ve Francii dochází k závěru, že skuteční i potenciální teroristé vlastně nejsou s islámem příliš obeznámeni, a ani nevedou životy, které by odpovídaly jeho přísným nárokům.

Nicméně Kermani se rovněž vymezuje vůči represivním režimům na Blízkém východě, ať už se jedná o sekulární modernizátory, či islámské tradicionalisty. Je si vědom odpovědnosti tamních elit a na rozdíl od řady západních intelektuálů nepřičítá všechny útrapy tohoto regionu pouze politice Západu, evropskému kolonialismu, intrikám CIA či americkým neokonzervativcům, byť jejich podíl samozřejmě nepopírá.

Velkého strpení ale nemá ani s liberální lhostejností k otázkám víry a vymezuje se proti „vulgárnímu racionalismu“. Náboženství nepojímá jako pozůstatek uplynulých časů ani jako předsudek překonatelný rozumem. Naopak noří se do starých textů tří monoteistických vyznání, aby v nich nalezl spojnice mezi Východem a Západem či vyhlídky, které mu umožní podívat se jak ze Západu na Východ, tak i z Východu na Západ. Při svém hledání se pak pohybuje především v rovině duchovní a estetické.

Kermani přebírá Mírovou cenu německých knihkupců

Navid Kermani přebírá Mírovou cenu německých knihkupců

FOTO: Profimedia.cz

Silným duchovním tématem je pro Kermaniho vzpoura proti Bohu. Věnuje jí svou habilitační práci, v níž rozebírá Knihu utrpení, dílo středověkého perského básníka a mystika Attára z Níšápúru. Ten obžalovává Boha za zlo světa, které připouští, či kterého se dokonce sám dopouští. Kermani dokládá, že radikálnost kritiky, s níž Attár k Bohu přistupuje, nemá před ním obdoby ani v židovské, ani v křesťanské tradici. Současně však obžaloba Boha v důsledku nevýslovného utrpení nemusí být důvodem jeho popření, nýbrž zvláštní cestou vzájemného sblížení.

Tak je tomu u Attára, jenž navzdory své radikální kritice zůstává muslimem. A tak je tomu často i v židovské tradici neustále znovu promýšlející starozákonní příběh Jóba a vyrovnávající se s katastrofami, které židy po tisíciletí postihovaly. Attár a s ním spřízněný proud islámské mystiky má proto podle Kermaniho blíže k rabínům než ke křesťanské tradici, jež takto otevřenou revoltu proti Bohu po dlouhou dobu vůbec nepřipouští. Křesťanská vzpoura potom vede k úplnému odmítnutí Boha na půdě filosofie a literatury. A právě až pod tlakem ateismu se jí ve 20. století otevírá také křesťanská teologie.

Kermani nicméně důrazně připomíná, že velké postavy islámské mystiky by mezi autoritami současného islámu žádné porozumění nenašly.

S odvoláním na Alberta Camuse chápe Attárův text jako příklad metafyzické revolty, jež bere Boha vážně a z této víry čerpá tvořivou energii. Tím se liší od ateistické revoluce, která je svým popřením Boha a víry sice radikálnější, nicméně postrádá sílu na dosažení svých cílů. Živoucí kultura se vyznačuje tím, že umožňuje revoltu, jež ji zpětně dynamizuje. Pokud ustrne v dogmatech a revoltu vyloučí, upadá – Kermani zde má před očima několikasetletý úpadek islámské kultury, jež nedokázala navázat na velké postavy svého zlatého věku časově odpovídajícímu evropskému středověku. V eseji věnovaném Hermannu Hessemu si však klade i otázku, zda se dnešní Západ nedostává na podobné scestí.

Kermani tento možný úpadek nedává do souvislosti s revoltou, nýbrž s tím, jak ve vzdělávání zanedbáváme evropskou literární tradici a jak se kulturní tvorba stává čím dál tím sterilnější. Kulturní výkony spojené s Hölderlinem, Kafkou, Proustem či Beckettem podle něj ční nad veškerou pozdější tvorbou jako nedosažitelné vrcholy. Možná že kulturní sterilitou platíme za historicky jedinečný komfort současného evropského života v míru a relativní prosperitě. O této souvislosti pojednává právě Hesseho zásadní román-utopie Hra se skleněnými perlami. Takový úpadek nemusí být důsledkem dogmatického potlačování revolty, nýbrž absence toho, proti němuž by se revolta vůbec mohla vést.

Jiný pohled na krizi Západu skýtá Kermanimu porovnání mezi západní vírou ve slovo a východní vírou v jeho omezenost. Dává do kontrastu úvod evangelia sv. Jana (Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh… To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás) s židovským i islámským zákazem Boha pojmenovat. Na jedné straně máme západní víru ve všudypřítomnost a všemocnost slova, které se přenáší i do moderního přesvědčení o diskurzivní podstatě pravdy – pravdu světa jsme vždy schopni vyjádřit slovy. Na straně druhé východní přesvědčení, že alespoň část pravdy, ale vlastně ta nejdůležitější, se slovu vzpírá a není diskurzem přístupná.

Příběh Západu se pak jeví jako řada úspěchů diskurzivního poznávání světa, zakládajícího moderní vědy, která se ale v určitém okamžiku, zejména pod vlivem tragédií 20. století, láme do skepse, s níž se tradice založená na slově jen těžko vyrovnává.

Guido Reni: Ukřižování sv. Petra

Guido Reni: Ukřižování sv. Petra

FOTO: archív Salonu

Vedle duchovního porovnávání a propojování tří náboženských tradic se Kermani s nemenším úsilím zaměřuje na hledání estetické. Svou dizertaci věnuje poetické interpretaci koránu a později se zabývá poetickou stránkou i dalších duchovních textů. Západnímu čtenáři odhaluje především zvukomalebnost koránu, která se naplňuje recitací jeho súr. Připomíná, že přední recitátory věřící poslouchají, tak jako u nás posloucháme hudbu. Koneckonců na YouTube najdeme řadu mimořádných výkonů tohoto druhu.

Ačkoliv prorok Mohamed odmítal, že by byl básníkem a že by korán byl básní, jeho poetika hraje v islámské náboženské praxi významnější roli, než je tomu u základních duchovních textů jiných tradic. Korán nemá oslovovat pouze morálními nároky a autoritou zjevení, ale také svou krásou. Kermani mluví o muzikálnosti koránu, která okouzluje věřící a z níž se rodí standardy arabské rétorické tradice. O ně se pak dodnes opírá veřejný diskurz na Blízkém východě včetně diskurzu politického. Ve svých vystoupeních na ně navazují jak velcí národní vůdci (Gamál Násir), tak brutální diktátoři (Saddám Husajn) či teroristé (Usáma bin Ládin). Krása umí být slepá.

Estetika duchovního působení není cizí ani Západu, Kermani jen tvrdí, že v islámu je mnohem silnější. Sám si na základě vnímání krásna vytváří vztah ke křesťanství. Na jedné straně odmítá teologii kříže, nechápe, proč oslavovat bolest a mrzačení těla. Na straně druhé se jeho negativní postoj drobí v okamžiku, kdy na sebe nechá působit vrcholná umělecká díla, která odkaz kříže vyzvedávají. Když v jednom římském kostele hledí na obraz Ukřižování sv. Petra Guida Reniho, ohromen cítí, že by sám dokázal kříž duchovně přijmout. To zapadá do předchozí úvahy o nediskurzivní povaze pravdy na Východě. Pokud pravda není výlučnou doménou slova, potom je možné ji vstřebat i cestou vnímání krásna.

Oblast umělecké tvorby je také místem vzájemného ovlivňování či netušených paralel. Kermani věnuje zvláštní pozornost takovým zakládajícím dílům evropské literatury, jako jsou Dantova Božská komedie, Boccacciův Dekameron a Cervantesův Don Quijote. U všech rozeznává silné orientální vlivy. Dante podle něj navazuje na motiv Mohamedovy nebeské cesty, Boccaccia označuje přímo za orientálního autora v tradici Pohádek tisíce a jedné noci a Cervantes se k východním vlivům otevřeně hlásí, když svůj román představuje čtenáři jako překlad arabského spisu koupeného na trhu v Toledu.

Kermani tímto argumentem nechce nijak umenšit jedinečnost těchto děl. Chce ale ukázat, že Západ se nevyvíjel v izolaci od Východu, že svět islámu neplnil jen roli hrozby a jinakosti, vůči níž se Západ vymezoval, či pouhého zprostředkovatele řecké filosofie nebo indické matematiky. Chce ukázat, že to, co často považujeme za podstatu naší západní kultury a svébytnosti, v sobě nese nepominutelné prvky islámského Východu.

Navid Kermani má ale v německém kulturním kontextu na koho navazovat, řada literátů zde reflektovala a reflektuje islámský Východ, a to jak nejuctívanější klasici, tak i tvůrci, jejichž díla do vysoké literatury obvykle neřadíme.

Kupříkladu Goethe je autorem souboru Západovýchodní díván, v němž se nechává inspirovat perským básníkem Háfizem a dalšími velkými texty islámské tradice. Ač Goethe neuměl arabsky, svou básnickou intuicí občas dokázal podle Kermaniho vystihnout ducha koránu lépe než tehdejší překladatelé. Asi jako když Jiří Kolář inspirován překladem staročínského textu O válečném umění (Sun C’) složil skladbu O básnickém umění, která podle zasvěceného soudu sinologa Oldřicha Krále vystihuje původní text mnohem lépe než překlad, o nějž se opírala.

Nevím, zda Kermani někdy něco napsal o Karlu Mayovi. Jistě, těžko o něm mluvit v jedné řadě s Goethem, Kleistem, Hessem a dalšími velikány německé literatury, jimiž se ve svých esejích zabývá. Ale příběhy Kary ben Nemsího z Mayova románového cyklu Ve stínu padišáha a řada dalších orientálních mayovek se zapsaly do povědomí mnoha generací nejen německých čtenářů. S Goethem je spojuje respekt k islámské kultuře a k humanistickým hodnotám, které v ní oba autoři dokázali najít. Na rozdíl od Goetha ale Maye mohou číst děti, a snad se tak i mohou učit respektu vůči jinakosti.

Nám jako by se ale dnes takového respektu nedostávalo. Západ často propadá islamofobním předsudkům a mnoho muslimů se zase cítí nadřazeno nad jinými kulturními a náboženskými tradicemi či opovrhuje tím, co vidí jako úpadek bezbožného Západu. Nedostatek respektu ke křesťanské tradici je někdy vyčítán i Kermanimu. Vážený a umírněný představitel německých katolíků, kardinál Lehmann, odmítl Hesenskou kulturní cenu právě proto, že ji měl převzít spolu s Kermanim. Slova, jimiž Kermani zavrhl teologii kříže, považoval za nepřijatelná. Po veřejné debatě však došlo k částečnému smíření a oba protagonisté cenu nakonec společně převzali.

Incident ukázal schopnost překonávat mezikulturní rozpory dialogem. Odehrával se však v prostředí německé demokracie mezi otevřeně smýšlejícími aktéry, kteří se primárně chtějí dohodnout. Takové podmínky nám často chybějí, mezinárodní kontext se jimi nevyznačuje a většina národních prostředí je mnohem méně příznivě nastavená. Ne každý konflikt tohoto druhu má proto tak dobrý konec.

V přístupu představitelů německého veřejného života k Navidu Kermanimu lze někdy tušit cosi až křečovitého a kýčovitého. V poslední době neuplynul rok, aby se mu nedostalo významné kulturní ceny či jiné veřejné pocty. Jako by Německo neustále dávalo na odiv svého „vzorného Orientálce“. To ale nic nemění na tom, že Kermani má co říci a umí to říci. Uprostřed nekonečné záplavy zpráv spojujících islám s ošklivostí nás vede na cestu vnímání jeho krásy.