Od doby, co ODS jako jedna ze dvou nejsilnějších stran v zemi (legrační vzpomínka, viďte!) mobilizovala proti levici a pak se s ní sčuchla, jsme zvyklí na kampaně podložené strachem. Brojí se proti návratu komunistů, proti kmotrům, proti korupci, proti politickým dinosaurům. Teď nás čekají oligarchové, diktát EU, Putin a jako bonus uprchlické hordy.

Zdá se ale, že strach a vztek přestávají zabírat. Všechna protestní uskupení se ukázala být stejně shnilá jako to, co kritizovala. Od Sládkových republikánů přes Věci veřejné až po Úsvit a Blok proti islámu – všude nacházíme jen partičky s více či méně ujetými vůdcíčky, které buď popřely své hlásané principy hned, jak se dostaly k lizu, nebo se v první politické zatáčce rozhádaly a vytratily do bezvýznamna. Akutní nedostatek migrantských hrdlořezů i zájmu publika přivedl Martina Konvičku až na plácek před brněnskou mešitou, kde se bezúspěšně pokusil provokovat jediného přítomného muslima gulášem a šeredkami ve spodním prádle.

Relativní bezvýznamnost protisystémových hnutíček neznamená, že jsou strach a vztek pasé. Dmýchat je lze donekonečna a díky Hradu víme, že profík dokáže v tomhle ohledu divy. Přesto se ale vynořuje novinka, která může naši politiku změnit.

Pozitivní programy našich parlamentních stran jsou posledních dvacet let zoufalé. Omezují se na obecné slogany jako Svoboda, bezpečí, prosperita, Prosadíme dobře fungující stát nebo ANO, bude líp. Hlavně neslíbit nic konkrétního moc nahlas, protože by to pak někdo mohl chtít. Zdá se ale, že noví političtí aspiranti na to jdou jinak.

Michal Horáček zakládá svou prezidentskou kandidaturu na pozitivním image spojovat, ne rozdělovat. Těžko říct, jak dlouho mu to vydrží, protože už aktuální kolo okopávání kotníků s odpůrci ho svedlo k několika polovzteklým výpadům bez nadhledu, ale přinejmenším úvodní nasměrování je jasné. Reklamní guru Martin Jaroš se ve svém Českém internetovém hnutí snaží vyvolat nadšení pro konkrétní návrhy, jak změnit celou ČR v jeden z nejvyspělejších států světa – od internetizace státní správy po učení digitálním dovednostem ve školách.

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nejde o jeden napůl utopický projekt, ale o cit pro potřeby chvíle. Jaroš, vycvičený reklamou, ho má. Doba je těhotná tím, dát lidem představitelný pozitivní program a po letech strašení a krizí nabídnout zemi jasnou cestu vzhůru. Je to věc, která může vyhrát volby.