Článek
Pohřbil jste ve svém „žalozpěvu“ Sudí Hotový fotbal?
Kdepak, pořád mě fascinuje. Je ale pravda, že se vnímání fotbalu postupně mění. Spojují se s ním obavy z teroru nebo korupční skandály. Přesto je stále možné o fotbale mluvit jako o fotbale, tedy o tom, co se děje na hřišti, viděli jsme to i během mistrovství Evropy.
Proč vás zajímala zrovna osoba rozhodčího?
Sudí působí v dnešním fotbale jako relikt z jiných časů. Fotbal je už v současnosti plně globalizovaný byznys, alespoň tak ho prezentují média. Oproti tomu rozhodčí je jeho poslední archaický činitel. Nic mu nepomáhá, kromě asistentů.
Český překladatel Tomáš Kafka v doslovu píše, že si kancléřka Merkelová koupila hned několik výtisků Sudího Hotového a knihu prý četla půlka spolkového sněmu. Je to politické dílo?
Dá se číst i politicky. Nemyslím si ale, že paní kancléřka knihu četla, protože se chtěla dovědět něco o politice. Na to jsou jiní autoři, povolanější. Fotbalový rozhodčí má cosi, co jistě sdílí i řada politiků. Pocit, že ví něco lépe než většina ostatních lidí. Že něco vidí lépe, protože je tomu blíž. A potřebu prosazení svého názoru proti pískotu tribun, proti davovému hněvu. Rozdíl mezi sudím a politikem spočívá v tom, že politici chtějí a potřebují být znovu zvoleni. Nestačí jim říkat „mám pravdu“ nebo „vím to lépe“. Otázka v případě politiků spíše zní: „Když prosadím toto své rozhodnutí, zůstanu i potom populární?“
Naproti tomu rozhodčí není na veřejné oblibě nijak závislý. I to z něj dělá postavu minulého, nebo dokonce předminulého století. Není to demokrat, je to autokrat. Může si dovolit nerespektovat většinové mínění.
V knize ale píšete, že přístup k pravidlům se změnil natolik, že i rozhodčí byl do hry zatažen.
Dříve byla fotbalová pravidla čestným kodexem. Všechny strany je respektovaly. Kdežto dnes je družstva využívají k tomu, aby způsobila problémy protivníkovi. To znamená, že i rozhodčí je jimi využíván. Je vystaven jejich taktice. Už se s ním nepočítá jako s nestranným soudcem, ale jako s někým, koho je potřeba donutit zasáhnout ve váš prospěch. Výsledkem je pak třeba simulování.
Taky píšete, že ze hry jako takové ve fotbale moc nezůstalo.
Fotbal už není hra. Hru dělá hrou, že nemá vliv na život. S fotbalem se však dnes pojí velké ekonomické zájmy, kdy jde často o miliardy. Práva na přenosy z Bundesligy na příští čtyři roky se teď prodala za téměř pět miliard eur. A okolnosti, za kterých se fotbal hraje, na něj mají zřetelný vliv. Myslím si, že se brzy dočkáme změny pravidel, kdy začne být možné prověřit správné udělení červené karty ještě během hry. Vyloučení může změnit zápas, a tím i zmařit investici. To nebudou majitelé klubů časem ochotni akceptovat. Sudí jimi bude dál svazován.
U nás jste spojován s Berlínem a východním Německem. Berlín se mění víc než fotbal. Třeba v Tiergartenu dříve grilovaly desítky rodin, hlavně tureckých, a teď je tam mrtvo.
Berlín se mění. Ale pořád je to živé město. Je dost velký, aby bez viditelných následků absorboval nájezd peněz a bohatých lidí. A pořád ještě přitahuje i ty, kteří jsou na počátku své kariéry. Pořád ještě tam přežijete s málem. V Paříži nebo v Londýně už ne. Berlín zdražil, ale stále je to město, které počítá s chudobou. Je tam ještě společensky akceptovatelné mít málo peněz.
To, že se v Tiergartenu už negriluje, asi souvisí s tím, že se z veřejného parku stalo místo výhradně na grilování, nic jiného se tam dělat nedalo, a tak to zakázali.
Kniha Sudí Hotový vyšla v Německu v roce 2007. Psal byste i dnes o fotbale, když máte v zemi milión uprchlíků?
Nikdy jsem nepsal o současnosti. K serióznosti romanopisce patří, že nechá věci uzrát. Že odolá tlaku médií nebo internetu. Milión uprchlíků je hodně. Bude chvíli trvat, než uvidíme, kolik jich zůstane a kolik odejde, jakou zanechají stopu v německé společnosti. Pět minut od našeho bytu je centrální příjem uprchlíků v Berlíně. Vidíme je v ulicích nebo v parku, kde občas přespávají cestou k registraci. Na náš život to ale nemá větší vliv a říct, jaký to bude mít vliv na naši společnost jako celek, na to je opravdu ještě brzy.
Píšu teď o uprchlících na německé ambasádě v Praze v roce 1989. Jsem pobouřený z toho, co se děje v Sasku, odkud se tenkrát utíkalo. Že zrovna Sasové vystupují tak aktivně proti dnešním uprchlíkům. Asi zapomněli, jaké to bylo.
Z jaké perspektivy ten příběh píšete?
V literatuře jde o to, aby neopakovala zavedené způsoby vnímání a známé teze. Je třeba popsat i to, co si obvykle neodvažujeme myslet. Jít do morálních temných zón. Toho se chci držet.
Náhodou jsem tehdy viděl hezké východní Němky, jak odjíždějí z ulice pod ambasádou autobusy Ikarus do svobody. Je to pro mě okamžik, od kterého se s východními Němci vyvíjíme každý jiným směrem.
Východní Německo si tenkrát Spolková republika prostě koupila. Mělo to pro nás jistě i výhody, ale taky jsme ztratili svou suverenitu. Nevím, jestli si umíte představit, že ve vaší zemi najednou začnou platit cizí pravidla. A to ve všech oblastech vašeho života. Převezmete jiný systém. Možná lepší, ale pro vás absolutně nesrozumitelný.
Češi postupují dopředu pomaleji, ale kontinuálně. Důležité bylo, že jste nezažili něco podobného jako Ukrajina nebo Jugoslávie. A suverenita vám zůstala. Česko dnes vnímám jako zemi, kde se věci mění k lepšímu.
