V centrální hale se přistěhovalci shromažďovali a byli odbavováni několika imigračními úředníky u psacích pultů. Z haly pak návštěvník prochází jednotlivými místnostmi, kde se seznamuje s kroky přijímacího procesu. Imigračních vln bylo několik a postupně se jim přizpůsobovaly zákony a nařízení.

První velká vlna nastala po roce 1814, kdy přicházeli zejména lidé z Itálie a Skandinávie. Další v dobách strašného irského hladomoru po roce 1850. Následoval příliv lidí z Východu: z Ruska, Haliče, Arménie, Sýrie. Před pogromy sem utíkali Židé ze všech částí světa. Další příliv imigrantů byl způsoben zákonem z roku 1862, podle kterého každý, kdo o to požádal, dostal 64 hektarů půdy na západě USA s podmínkou, že se tam usadí a bude hospodařit.

Roku 1875 byl do Spojených států zákonem zakázán vstup prostitutkám a zločincům, roku 1882 Číňanům (což vzbudilo další pokusy o udržení „rasové čistoty“ USA – žádní Japonci, Arabové, Indové a Indonésané). Taktéž nebyli žádoucí „šílenci“ a „idioti“. Od roku 1903 ani anarchisti a epileptici.

Poté, co USA vstoupily do první světové války, byli někteří Němci vyhoštěni a deportováni – na odjezd pak čekali právě tady, na Ellis Islandu. Po vítězství rudé revoluce v Rusku nastala protibolševická panika, imigranti byli vyšetřováni kvůli možnému radikalismu, anarchismu a podvratnictví, spousta jich byla deportována.

Po roce 1921 začal platit zákon o imigračních kvótách, po roce 1924 už bylo možno vyřizovat imigrační záležitosti na amerických konzulátech jednotlivých zemí a Ellis Island se stal z místa šťastného začátku místem marných nadějí.

Tolik suchá řeč historických dokumentů. Muzejní expozice se však věnuje i živé řeči lidí, lze si pustit bezpočet osobních vyprávění někdejších imigrantů. Návštěvník si uvědomí, co by si nepředstavil.

Po první světové válce byla zavedena zkouška gramotnosti. Každý, kdo byl starší 16 let, musel přečíst 30–40 slov ve svém rodném jazyce, kdo to nedokázal, nebyl vpuštěn. Byly zavedeny i praktické metody testování inteligence, například nakreslit diamond. Vidíme řadu obrazců nakreslených lidmi, kteří nikdy nedrželi tužku, pod ní řadu nakreslenou těmi, kteří nedovedou psát, a nakonec řadu od lidí, kteří psát dovedou – je to obrovský rozdíl.

Poznáváme také spoustu úkolů a otázek zkoumajících kvalifikovaně i prostomyslně, jak to imigrantovi myslí (jedné polské dívky se při tomto testu ptali, zda myje schody shora nebo zdola, a ona odpověděla, že nepřijela do Ameriky mýt schody).

Na fotografiích vidíme hloučky lidí s ranci, kteří připluli poslední třídou v podpalubí, vyčerpaných mořskou nemocí, nedostatkem pohybu a světla i hladem, nemožně oblečených. Bez výjimky všichni vypadají na fotkách slabomyslně.

Při těchto úředních aktech bylo zapotřebí tlumočníků. Jedním z nich byl i potomek italských a židovských rodičů Fiorello H. La Guardia, pozdější starosta New Yorku, který veřejně prohlásil, že imigranti bývají neprávem považováni za slabomyslné, někdy v důsledku nedorozumění, často však blbostí lékařů.

Po druhé světové válce sloužil Ellis Island jako detence pro vysídlené osoby, válečné uprchlíky a lidi bez dokumentů. Mezi takovými se ocitl i Jiří Voskovec, který tu jako podezřelý z komunismu strávil 11 měsíců. Muselo to být hrozné.

Návštěva Ellis Islandu člověka nemůže nechat chladným. Jsou tu svědectví o korektním přístupu a upřímné snaze mnoha státních i charitativních institucí pomoci, v osobních vzpomínkách zaznívá, jak se děti z Východu poprvé setkaly s dobrým jídlem, že dostaly ovoce a mléko, že si s nimi pracovníci charit hráli. Dočteme se, že tu byly organizace snažící se chránit imigranty před agenty dravých podnikatelů, kteří je v podstatě zotročovali – vidíme ovšem i dokumenty o působení těch agentů. Procházíme otřesné ložnice se zavěšenými lůžky, příšerné vyšetřovací kabinety, nelze nepomyslet, že lékařská věda, majíc k dispozici velké množství bytostí, které se nebrání a jsou vydány všanc, není vždy zcela humánní a nerespektuje důstojnost všech. Z vyšetření na trachom (infekční slepota) šla hrůza (ale hrůza šla i z trachomu). Člověk si uvědomí, že včerejší uprchlík nenávidí toho současného, že bída a nouze odpuzují, že moc nad druhými je těžkou zkouškou charakteru.

Zkusila jsem si po pravdě vyplnit dotazník a zjistila jsem, že bych jako „samostatně cestující žena“ nebyla do USA vpuštěna.

A pak plujeme na přívozu kolem sochy Svobody zpátky na Manhattan, slunce zapadá za fascinující skyline, k níž patří i zcela nový mrakodrap postavený na místě někdejších Dvojčat, a díváme se trochu jinak na to fascinující bohatství a eleganci New Yorku s jeho byznys centry a drahými hotely a galeriemi, na to, co odpracovaly milióny přistěhovalců, kteří zde osvědčili svá nadání a vytvořili to, co dnes máme spojeno s pojmem Amerika.