Podle jakých kritérií snímky coby porotce posuzujete?

Přijde mi důležité poukazovat na filmy, které se do normální distribuce buď vůbec nedostanou, nebo v ní nemají šanci upoutat divákovu pozornost. Festivaly mohou na někoho působit jako přeceňovaný humbuk, ale hrají v tomto důležitou roli. Díky nim se drží nad vodou inovativní filmaři, které by jinak už dávno smetl střední proud.

Osobně rád vyhledávám nápaditá díla, provokativní, naštvaná, chytrá. Můj vkus není nijak úzce vymezený, hledám silný náboj, nový úhel pohledu. O tomhle se hrozně snadno teoretizuje, mnohem hůře se však takové filmy točí.

Vím, že festivalové vítězství může režisérovi nebo režisérce pomoct, takže svou úlohu neberu na lehkou váhu. Je to čest a zodpovědnost. Na karlovarském festivalu se mi líbí, že je z něj cítit poctivost a nadšení pro kinematografii. Jasně, jako všechny velké akce je s tím spojený byznys, ale ten naštěstí nepřevažuje nad láskou k filmu.

Snímek Krásná a ztracená, k němuž jste napsal scénář, na mě působil jako počin o stesku po ztracených zlatých časech.

Stýská se nám po Itálii, která možná nikdy ani neexistovala. Člověk se rád nostalgicky obrací k minulým dobám, které si romantizuje a nachází v nich odpověď na všechny současné problémy. Přestože tam často nejsou.

Z filmu Krásná a ztracená (režie Pietro Marcello, 2015)

Z filmu Krásná a ztracená (režie Pietro Marcello, 2015)

FOTO: KVIFF

Na to, abychom zvládli probrat všechny problémy, které trápí dnešní Itálii, bychom potřebovali mnoho a mnoho hodin, ale dobrým ukazatelem stavu společnosti jsou pokaždé dvě věci – to, jak v dané zemi vypadají vězení, a to, jak se společnost chová ke zvířatům. K těm máme hodně schizofrenní vztah. Na jednu stranu obsesivně pečujeme o psy a kočky, na stranu druhou máme jatka, kde zpravidla panují nedůstojné, strašlivé podmínky.

A ta vězení?

Italská vězení slouží k izolaci, ne k resocializaci. Vězni si odsedí svůj trest a řada z nich, především ti z chudších vrstev, se vrátí zpátky ke svému starému způsobu života. A dost pravděpodobně skončí po čase zase za katrem.

Vězeňské prostředí znám dobře. Spolupracuji na divadelních projektech, které se snaží vězně zapojit do nějaké aktivity. Děláme to už jedenáct let, naše práce má výsledky, i když máme stále potíže se sháněním financí. Dost mě to frustrovalo, než jsem si uvědomil, proč tomu tak je. Ta část společnosti, která je u zdrojů, nechce, aby se sociální vrstvy tak, jak jsou narýsovány, nějak zásadně promíchávaly. Pro privilegované je výhodné udržovat status quo. Chudí ať si pěkně zůstanou ve svých ghettech, nejlépe někde za zdí. Přitom chudoba, a o tom se málo mluví, mění lidi k horšímu. Zapomeňte na disneyovky, kde jsou chudé postavy vykresleny jako vždy veselé a bez výjimky dobrosrdečné. Tohle romantizování nikam nevede, jen přiživuje další nebezpečný sociální mýtus.

Vaše divadelní projekty se týkají jen vězňů?

Snažíme se zapojit i děti. Především ty ze znevýhodněných rodin. Děti jsou klíčem ke změně. Je důležité, aby se dostaly z prostředí, do něhož se narodily, aby objevily, že existují i jiné vzorce a jiné světy než ty, na které jsou zvyklé. Často se podivujeme nad tím, jak snadno mladí lidé nastoupí dráhu kriminálníků. Jenže pokud zavčas nepoznají žádné jiné alternativy, je skoro vyloučené, aby se zařadili mezi takzvané slušné lidi, ať už ten termín znamená cokoli.

Jste spolupodepsaný pod Gomorou. Mafiánské drama z roku 2008, oceněné na festivalu v Cannes, vypráví o praktikách neapolské Camorry. Snímek je poměrně bezvýchodný. Změnilo se od té doby něco?

Ano, ale ne k lepšímu. Oproti době, kdy vznikala kniha Roberta Saviana, kterou jsme adaptovali, je teď v Itálii mnohem více baby gangů. Tak říkáme mafiánským partičkám, které jsou složené z osmnáctiletých devatenáctiletých mladíků. Jejich otcové jsou často ve vězení a tihle kluci přebrali jejich agendu. Znovu se dostáváme k tomu, jak je důležité pracovat s dětmi a mladými lidmi. Mafií se často zabývá ministerstvo spravedlnosti, ale stejný, možná i větší díl by měly odvádět resorty školství a práce a sociálních věcí. Pokud budou mít lidé vzdělání a důstojné uplatnění, nebudou pro mafii tak snadnou kořistí. Všechno řešíme represemi. Jenže to je dost krátkozraké a v dlouhodobém horizontu se nám to vymstí. Je potřeba nepodceňovat prevenci.

Pomohla vlivu mafie také hospodářská krize po roce 2008?

To bych ani neřekl. Na recesi vždycky nejvíc doplatí střední třída. U nás tomu nebylo jinak. Střední třída slábne v celé Evropě. Příčin je pochopitelně mnoho. Lidé viní politiky, jsou první na ráně. Kdo ale tak úplně vidět není, zato má značný vliv, jsou ekonomové. Sám jsem jako mladý studoval kritickou politickou ekonomii. Dnes by takový obor v Itálii těžko obstál. Studia ekonomie jsou orientována na to, jak co nejrychleji vydělat co nejvíc peněz. Je to smutné. Nedokázali jsme si vyvinout kritickou ekonomickou teorii, která by byla schopna navrhnout způsoby, jak snížit majetkové nerovnosti. Ekonomové se naučili stát na straně vítězů a svými teoriemi jim pochlebují. Je to pro ně bezpečnější. Takovým chováním si nenaděláte nepřátele. Na druhou stranu se ale samozřejmě ani nic nezmění. Všechno pojede pěkně dál ve vyjetých kolejích.

Navíc se ekonomové, a to nejen v Itálii, těší až nepochopitelnému respektu. Mají role jakýchsi neomylných věštců, ačkoli jejich teorie bývají jen umělé konstrukty, které nemají šanci v praxi obstát. Nehledě na to, jak často se mýlí, jim dál ochotně nasloucháme. Je to od nás sebedestruktivní chování.

Naději vidím v mladé generaci. Dokud se ta o něco nepokusí, nezmění se nic.

Ve výborném rumunském filmu Zkouška dospělosti, jenž byl také zařazen do programu karlovarského festivalu, tvrdí hlavní hrdina, lékař ve středních letech, něco podobného. Říká, že jeho generace selhala, i když dělala, co mohla, a teď je to na mladých. Není to ale trochu výmluva?

Je. Ale co nám zbývá než věřit aspoň v někoho. Do mladé generace skutečně vkládám hodně nadějí. Mladí jsou více otevření světu, přirozeně mezi sebou utvářejí sítě a jsou tolerantnější. Moje generace se uzavírala do myšlenkových táborů a ty pak spolu příliš nekomunikovaly. Mám dojem, že teď je to jiné, a dělá mi to radost. Rizikem pro některé zajímavé mladé mozky ale určitě je, že se dostanou do role odtržených intelektuálů…

Kdo je podle vás „odtržený intelektuál“?

Intelektuál je člověk vybavený znalostmi a vlastním originálním myšlením. Ani to ho však bohužel nemusí uchránit od toho, že se časem zakonzervuje. Pohybuji se v kulturní sféře hezkou řádku let a vidím, že pro mnohé je jednodušší přistupovat ke kultuře ne jako k nástroji změny, ale jako k nástroji moci. Moci, kterou se upevňují stávající vazby. Spousta lidí působících ve filmu, v literatuře nebo třeba v hudbě tvrdí, že se zajímají o realitu kolem. To je sice možné, ale už se nezajímají o pravdu.

Není ale přece nic jako jedna pravda…

To ne, ale je výzvou to, co za pravdu vydáváme, neustále zpochybňovat a rekonstruovat. Západní civilizace má tendenci brát svou pravdu jako jediný možný výklad světa. Takové pojetí nevede k ničemu dobrému, jen se pohodlně utvrzujeme ve vlastních postojích.