Hlavní obsah

Polský režisér Tomasz Wasilewski: Říkám toho co nejméně

Právo, Iva Přivřelová, SALON

Jedním z úkolů karlovarského festivalu je vyhledávat na Východě nové talenty, které pak mají šanci dorůst těm největším přehlídkám. Mezi takové objevy patří i Tomasz Wasilewski (1980), jehož mezi filmařskou elitu katapultovaly ve Varech oceněné Plovoucí věžáky (2013). Letos už mu novinka Spojené státy lásky, pohled na čtyři ženy prožívající těsně po pádu komunismu nešťastnou lásku, vynesla cenu za scénář na Berlinale.

Foto: DPA/Bernd Von Jutrczenka, ČTK

Tomasz Wasilewski

Článek

Vaše kariéra je na vzestupu, ale začátky asi nebyly snadné.

Nedokončil jsem studium režie, byl jsem nucen na škole v Lodži přejít na filmovou produkci. Na svůj debut jsem nemohl sehnat peníze, museli mi pomoct kamarádi, kteří na něj dali z vlastní kapsy dvacet tisíc eur. To byl celý rozpočet filmu V ložnici. I následující Plovoucí věžáky jsme natočili za strašně málo, ale ty už naštěstí prorazily a promítaly je festivaly všude po světě. Byla to tedy docela náročná cesta, ale myslím, že se to vyplatilo.

V jaké fázi jste zkoušel štěstí v New Yorku?

To bylo právě asi druhý nebo třetí rok, co jsem studoval produkci. Do New Yorku jsem jezdil často, v loterii jsem vyhrál zelenou kartu. Chtěl jsem tam nějakou dobu žít. Tak jsem si dal ve škole pauzu, seknul s prací a přestěhoval se do Brooklynu. Jenže jsem sehnal jen hrozný džob v hrozném baru, každé ráno jsem od pěti hodin dělal pizzy. Po třech měsících jsem si uvědomil, že tohle fakt není můj sen. Že chci dělat filmy, ne pizzu. Tak jsem se vrátil do Polska dokončit školu. Ale když jsem se po letech do New Yorku vydal s Plovoucími věžáky, které měly světovou premiéru na tamním festivalu Tribeca, věděl jsem už, že se mi ta zkušenost zúročila. Byl to právě New York, kde mi došlo, čím chci v životě opravdu být.

Jakou roli pro vaši kariéru sehrál karlovarský festival?

Všechno pro mě vlastně začalo ve Varech. Umělecký ředitel festivalu Karel Och nám naše V ložnici vzal do programu, přestože to byl opravdu naprosto nezávislý nízkorozpočtový film. Ale jemu se prostě líbil. O rok později pozval Plovoucí věžáky do soutěže Na východ od Západu, kterou jsme vyhráli, což nám otevřelo spoustu dalších dveří. Další rok jsem se vrátil znovu, jako porotce.

Jak se vám ta role líbila?

I coby porotce jsem se dál díval na filmy jako divák. Odmítám soudit, kdo je dobrý a kdo špatný filmař. Neanalyzuju, co se děje na plátně. Chci to cítit.

Letos jste do Varů přijel pro změnu se svým novým filmem Spojené státy lásky, v němž sledujeme několik obyčejných žen a jejich posedlost nenaplněnou láskou.

Posedlost? Asi bych v jejich případě mluvil spíš o vášni. A o tom, jak jsou zraněné. Podle mě je nejsilnější ta láska, která není opětovaná. Takovou si pamatujeme nejdéle. Aspoň já to tak mám. Obecně chci ve svých filmech hledat pravdivé momenty, a když jsme v krizi, když jsme nejslabší, jsme i nejotevřenější. Proto mě tak zajímají postavy, které jsou zlomené, ztracené a snaží se najít samy sebe.

Takže co je pro vás láska?

Bolest, štěstí, trápení, chtíč, sex – prostě všechno.

Film se odehrává v roce 1990. Pamatujete si ho taky tak vybledle, jak ho zobrazujete?

Ano, já i můj rumunský kameraman Oleg Mutu si ho pamatujeme skoro bez barev. Brzy poté došlo k barevné explozi, já ale chtěl zůstat v té podivné době na přelomu mezi komunismem a kapitalismem. Ale není to politický snímek, určitě jsem nechtěl točit o polské transformaci.

Nicméně i když nechcete točit politický film, s politikou té doby je jeho příběh stále spojený.

Samozřejmě. Volby našich hrdinek jsou dobou i prostředím hluboce ovlivněny. Obojí ve filmu vypadá stejně, jak si na to vzpomínám z dětství: Muži šli vždycky ráno do práce, většina žen naopak zůstala doma a starala se o domácnost. Každou neděli chodilo celé sousedství do kostela. Rozvody jsme neznali. Člověka z neúplné rodiny jsem poprvé potkal až v šestnácti.

Dneska by tedy ten příběh vypadal jinak?

Věřím, že po emocionální stránce by mohl zůstat stejný. Ale životní rozhodnutí těch žen by možná byla jiná.

Foto: KVIFF

Z filmu Spojené státy lásky (režie: Tomasz Wasilewski, 2016)

Scénář k filmu, za který jste v Berlíně dostal Stříbrného medvěda, řadu věcí nedovysvětluje. Proč?

Já se toho vždycky snažím říct co nejméně. Chci, aby publikum cítilo emoce postav, ale co s nimi pak bude dělat, už je na něm. Pro každého diváka bude můj snímek trochu o něčem jiném. Pokud ony emoce dokáže prožít, zasadí si je do mozaiky svých vlastních zážitků. A v jeho hlavě vznikne film jen pro něj, což mi připadá vzrušující.

Bavíte se pak rád s lidmi o jejich interpretacích vašich snímků?

Samozřejmě! To je to nejzajímavější. Nechci mluvit o tom, co jsem se snažil svým snímkem říct já. Na tom vůbec nezáleží.

Je nějaké setkání s diváky, které vám zvlášť utkvělo?

Po jednom pozdním večerním promítání Spojených států lásky v Istanbulu mě jistý starší pár pozval na víno. Jemu bylo tak šedesát, jí padesát. Neznali jsme se, ale po dvou lahvích mi zničehonic začali vyprávět o svém životě, protože se v mém filmu našli. Byli spolu asi třicet let. Zároveň měl on manželku a ona manžela. A začali mluvit o tom, co jste nazvala posedlostí láskou. Mně u toho došlo, jak mohou být některé životní volby obtížné. Často na ten večer myslím.

Spojené státy lásky se hrají i na právě probíhající Letní filmové škole v Uherském Hradišti, konkrétně dnes od 21.00 v Klubu kultury.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám