Intimní osvětlení je pro mě působivý příběh o dvou pozdních třicátnících až čtyřicátnících, kterým život proplouvá mezi prsty tak, jak nejspíš proplul, proplouvá či propluje také většině z nás ostatních.

Mladické ambice zůstávají nenaplněny. Do Prahy do velkého orchestru se hudebníci Bambas a Peťan nedostali. Ve svých současných vztazích jsou nespokojení, ale už se pomalu smiřují s tím, že z nich nevyváznou. Bambas oceňuje, že mu manželka tvoří rodinné zázemí a spižírnu udržuje plnou – i když to „není žádná intelektuálka“ a postupně ztrácí své půvaby. Peťan má doma krásnou Štěpu, ale asi by radši někoho méně zpovykaného.

Jejich život zkrátka nevypadá tak, jak si ho kdysi vysnili, a jejich setkání jim možná naposledy umožňuje si nad ním trochu zabrblat. Vůbec ta noční sekvence vzájemného porozumění obou mužů a jejich zřejmě poslední marné vzbouření patří k vrcholům celé nové vlny. Stejně jako ranní návrat do reality, kdy se postavy snaží pít vaječný koňak, který ale ze skleniček do hrdel ne a ne stéct.

Ale jedna věc mi vrtala hlavou. Ivan Passer i jeho kolegové scenáristé Václav Šašek a Jaroslav Papoušek se v polovině šedesátých let blížili vrcholu tvůrčích sil, bylo jim jen něco málo přes třicet, táhli dopředu nejvýznamnější československé kinematografické hnutí v dějinách, byli sice pod tlakem moci, ale mladicky bezstarostní a úspěšní. Čím mohly tyhle „fracky“, jak je tehdy vnímali jak postarší zasloužilí režiséři, tak většina společnosti, lákat zrovna životní trable Bambase s Peťanem? Dokonce jsem se na to odvážil Ivana Passera letos na festivalu ve Varech zeptat.

„My jsme ale měli pocit nenaplněných ambicí všichni, prakticky celá společnost toužila po něčem, co v socialismu nemohla dostat,“ odpověděl mi se vstřícným úsměvem. Ano, to mi samozřejmě mělo dojít.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

Intimní, jak mu zkráceně říká Ivan Passer, určitě nezestárlo. A nejen proto, že se letos dočkalo zrestaurované digitální podoby. Ale jeho čtení se mění a pro sebe si ho znovu objevuje úplně nová generace, do níž se taky počítám. Díváme se na něj po svém a asi jinak než naši otcové a dědové. Že by za nenaplnění našich ambicí mohl třeba kapitalismus, si moc nepřipouštíme. A je tomu filmu myslím ke cti, že i nám připadá skvělý.