V komorním snímku inspirovaném třeba Bergmanovými Scénami z manželského života se potkávají dvě sestry. Starší Ernella se svým mužem a dcerou se po roce ve Skotsku neplánovaně vrací do Budapešti a prosí mladší Eszter, k jejímuž navenek dokonale vypadajícímu životu vždy vzhlížela, zda by všichni tři nemohli na nějaký čas zůstat u ní, jejího manžela a syna. Brzy se však ukáže, že spolu ty dvě části rodiny úplně nesouzní a že mají obě manželství své problémy.

Jednu z hlavních postav si zde zahrál sám režisér, jeho filmovou ženou je jeho skutečná manželka a jeho filmovým synem skutečný syn. Navíc se to celé natáčelo u nich doma. Ruční kamera v tom velkém budapešťském bytě prostě na pár týdnů bydlela s nimi.

„Když jsem mluvil s cizinci, byli zpravidla ohromeni krásou našeho hlavního města, ale taky tím, jak k sobě my Maďaři umíme být krutí. Je jedno, jestli konflikt vznikne na ulici nebo v tramvaji, ale je jisté, že velmi rychle vyústí v situaci, kdy se snažíme toho druhého zastrašit nebo ponížit. A tak jsem začal zjišťovat, proč tomu tak je. A jestli jsem taky takový. Jsme nespokojení? Frustrovaní? Z něčeho zklamaní?“ ptá se Hajdu a nebojí se být v tom sebeprůzkumu dost nemilosrdný.

Jeho postavy se se svou už dlouhodobou pozicí někde mezi energeticky nabitým mládím a zidealizovaným vnitřním klidem stáří nedokážou srovnat. Sebereflexi si pletou se sebelítostí a empatii se slabostí. Vlastní nedokonalost vstřícně omlouvají, vůči nedokonalosti ostatních přitvrzují, za vše stále může někdo jiný. Nejčastěji to samozřejmě odnášejí ti nejbližší. Končívá to vzájemným nepochopením, scénami a hádkami, které jsou však tlumeny tím, že hrdinové již za roky manželství stihli zjistit, že mají větší šanci tohle bezčasí nějak přečkat, pokud zůstanou pohromadě. A že vztahy manžel–manželka či otec–syn se nadobro neničí s lehkým srdcem. Jenže katarze se tím pádem nedostavuje, frustrace se stává chronickou.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jestli je v tom něco specificky maďarského, těžko říct, mně to zní jako docela univerzální pozorování. Alespoň všichni čeští třicátníci a čtyřicátníci, s nimiž jsem o Rodinném štěstí ve Varech mluvil, se v situacích na plátně poměrně spolehlivě poznávali.