Osobně jsem ho poznal na festivalu Ekologické dny Olomouc (EDO). Pozval jsem jej, protože mě v nějakém sborníku zaujal jeho příspěvek o kyberkultuře. Textu jsem nerozuměl, přesto mě jeho způsob „řeči“ nutil číst pořád dokola. Zdeňkova slova byla plná AHA-efektu a nabízela inspiraci pro následné putování po vlastních myšlenkách.

Na jeho první besedu v rámci EDO tehdy nepřišlo moc lidí, v Olomouci byl poměrně neznámý. Pak za námi ale jezdil každý rok, mnoho let. Byl to on, kdo nazval festivalové besedy „společnou poradou o našem světě“. A toho se také vždy držel. Pravidelná setkání se Zdeňkem se postupně stala svátečními událostmi se zcela zaplněným sálem.

Zdeněk byl rád poslouchán. To je o něco lepší, než když se přednášející rád poslouchá. Omluvou za tuto ješitnost mu snad je, že byl sám náruživým posluchačem. Navštěvoval všechny besedy ostatních hostů a svým nenapodobitelným způsobem se vyjadřoval k jejich obsahu. K radosti publika. Uměl dělat setkání lidí výjimečným. Když jej něco zaujalo, a to bylo často, ozval se svým nezapomenutelným hýkáním. A k tomu nahlas zvolal: „To je hezkýýýýý!“

Málokdo u nás dokázal diskutovat o tak širokém spektru otázek: z přírodovědy i společenských věd, o umění, víře, symbolech, pohádkách, jazyku, mozku i vesmíru, duši. Zdeněk vždy provokoval ostatní vzdělance svými polemickými otázkami. Mnozí z nich se na něj v jeho přítomnosti slovně i pohledem obraceli, jako k autoritě. Někteří jej neměli rádi. Domnívám se, že to bylo tím, že jim rád nabourával jejich výklad, jejich pravdy o světě. Myslím, že si nevšimli, že je Zdeněk nechtěl přesvědčit o pravdě své. Jeho otázky byly podle mého kladeny zvídavě, se snahou o problému mluvit, zahrnout jej do světa.

Jeho texty mají cosi společného s Tolkienovými knihami, které měl sám rád. Člověk za jeho větami vnímá další a další významy, je doslova cítit, že jimi prostupuje osobitý přístup ke složitému světu. Světu, který nepostrádá tajemství, a tím je přitažlivý. Zdá se, že Zdeněk symbolicky odešel právě v době, kdy nás zvídavé otázky zase najednou začínají rozčilovat, zdržovat, prý odvádět od naprosto jasných věcí, které je potřeba dělat a zbytečně o nich nepřemýšlet.

Když Zdeněk předával své poznání, či spíše se dobíral s ostatními k porozumění, nechyběl u toho ani humor. Ostatně mám pocit, že humor s ním vždy sdíleli i přátelé z „jeho“ filosofické katedry „na Viničné“.

Zdeněk Neubauer na Ekologických dnech Olomouc

Zdeněk Neubauer na Ekologických dnech Olomouc

FOTO: archív Michala Bartoše

V době, kdy už nebyl schopen doběhnout tramvaj a kdy už také nebyl schopen sám přijet do Olomouce, zastavoval jsem se u jeho dveří, zazvonil a čekal, až se objeví jeho profil v okně a do ulice se v košíku snese klíč od bytu. Tam pak jeho překvapivé odpovědi na mé otázky zněly tak lehce, a při tom byly člověku nápomocné, občas zásadní.

Jeho přítomnost chyběla nejen mně. Lidé se po něm často ptali. A tak jsem se jednou odhodlal zajet do Prahy a ještě jednou jej pozvat. V hlavě plán kroků, jak by se to mohlo podařit. Hodně důležitým argumentem bylo, že program celého festivalu měl být rozpravou o jeho myšlenkách. Přijel. Bylo to adrenalinové setkání. Nejprve zcela zničený a vyčerpaný Zdeněk v hotelovém pokoji, kde mi jen něco nesrozumitelně šeptem sděloval. A náhle v divadle doslova zázrak. Jen co se vlastními silami doslova vydrápal na pódium, přednesl jednu ze svých nejsrozumitelnějších řečí. O ekologii člověka. Prakticky bez úprav je zaznamenána ve sborníku nazvaném Mozaika zamyšlení z polyfonické zahrady EDO.

V úvodu svého příspěvku zde Zdeněk říká: „Když jsem byl mladičký – táhlo mi teprve na čtyřicítku – tak mi volal můj šéf, který nebyl na obyčeje undergroundu zvyklý, a hrozně se mi omlouval, že nebude moci včas přispět do sborníku k mým čtyřicátinám. (V tomhle opravdu držím prvenství juvenility.) Že jsem byl docela bystrý hoch, usoudil jsem z toho, že se chystá nějaký sborník, tudíž už nebylo těžké vypátrat, kdo to spunktoval, takže jsem provedl takovou legrácku, že jsem poslal svůj vlastní příspěvek do svého sborníku, což byla autobiografická úvaha o houbách. Tentýž trik jsem použil půl století (nebo tak nějak) potom, když jsem se dozvěděl, že se zde koná in memoriam vzpomínka na moje myšlení a výkony, z čehož jasně plyne, že už vůbec nikdo nepředpokládal, že jsem ještě naživu. Tak jsem si říkal – bude to legrace.“

Legrace byla i naše dřívější společná návštěva spřáteleného Academia Filmu Olomouc. Na slavnostním zahájení se uváděl dokument režiséra Josefa Císařovského, na kterém se Zdeněk podílel. Vzal mě s sebou. Sál byl plný společensky oděných lidí a bosého Zdeňka. Mluvil zástupce nadnárodní firmy. A po něm vysoký hodnostář církve. Oba v černém, oba podobným tónem hlasu, ale co víc, velmi podobná byla i jejich argumentace. Následoval odměřený potlesk očekávající začátek promítání. A pak se Zdeněk malinko otřásl a do ticha pronesl hlasitě „Hééééé“ a poznamenal: „Proboha, co je to za dobu, když nepoznáš, kdo je zástupce Telecomu a kdo arcibiskup?“ Vyvolal tím velkou nevoli posluchačů. Pohoršené pohledy a poznámky vyzývající ke klidu. Přesně však vystihl povahu té situace, všiml si podob obou řečníků. Koneckonců právě téma podob jej celý život tolik uchvacovalo.

Seděl jsem na zahradě a myslel na člověka, který mi otevřel svět tak, jak jej mám rád. Jako polyfonickou zahradu rozkoše, která se nám vyjevuje tím zřetelněji, čím více stínům v ní porozumíme. A myslím, že je nás takových mnoho. Ten dnešní stín proniká slunečným dnem v Lipince. A vedle smutku je tu i štěstí, že mi bylo dopřáno se Zdeňkem občas pobývat.

Mnozí poznali Zdeňka i ve chvílích, kdy se vztekal, většinou na sebe. Jako mnoho z nás, měl jistě i své vnitřní démony. To vše už odešlo a zůstalo jen to „hezkýýýýý“. V jeho textech, ve vzpomínkách. Zdeněk Neubauer se vydal na cestu, na cestu tam. Z ní už není návratu. Kroky k „domovu“ jeho kouzlem opředených textů už za něj budou dělat jeho čtenáři.