Sto padesát kroků zpátky

„V tom příběhu se stručně řečeno praví, že kdo na kalemegdanské pevnosti najde dvě místa vzdálená od sebe přesně sto padesát kroků, spatří a pozná pravdu,“ napsal srbský spisovatel Milorad Pavić v jedné povídce z Bělehradu. Vypravěč povídky ta místa našel – sto padesát kroků měří cesta od Despotovy brány k hospůdce v Jakšičově věži. Usedl tedy v hospůdce, která se tenkrát zřejmě ještě nejmenovala Klub Terassa a nevábila turisty na Dirty Disco Friday – a zjevila se mu pravda.

Odkrokoval jsem tu vzdálenost a vychází to přesně – od dveří Terassy k hvězdářské věži na Despotově bráně. Ale zajímavější je, že sto padesát kroků, když člověk trochu natáhne nohy, měří i cesta od hradeb Kalemegdanu k domu, kde až do své smrti Milorad Pavić žil. Ten činžák je omítnutý na krémovo a připomíná ostře řezaný dort, s Pavičovou usměvavou bustou u vchodu jako rozinkou, obloženou sušenými květinami. Vedle domu je hospoda, a tak jsem si řekl, že radši než v kalemegdanském klubu pro turisty počkám na svou pravdu tady.

Sedl jsem si k poslednímu prázdnému stolu, dal si kávu a sledoval oknem, jak z aleje stromů sněží pyl na alej zaparkovaných aut, když ke mně přistoupili mladík s dívkou.

„Ženy mají ňadra buď jak hrušky, nebo jako jablka, anebo jako kompot z obojího,“ napsal Pavić.

„Máte tu volno?“ zeptala se ta jablečná dívka.

Řekl jsem, že ano, a oni poznali, že jsem cizinec. Dali jsme se do řeči.

„Jak dlouho jste vlastně spolu?“ zeptal jsem se poté, co jsme vypili několik piv. Vypadali velice zamilovaně.

„Deset let,“ řekl Mihajlo.

„Láska ze střední,“ dovysvětlila Eustahija.

„A to vás to pořád baví?“ zasmál jsem se, protože mi pivo v tom horkém dni stouplo do hlavy.

„Jasně,“ odpověděla Eustahija. „Nejradši mám, když jsme třeba jen tak doma a pouštíme si Dylanovy desky…“

Chtěl jsem Mihajla vyzkoušet: „Jaké je její nejoblíbenější album?“

Desire,“ řekl bez přemýšlení.

Chvíli jsme se bavili o tom, že by rádi jeli na dovolenou do Prahy, a pak jsem se zeptal: „A co děti, neplánujete?“

„Máme psa,“ usmála se Eustahija a tady se poprvé neshodli, protože než on stačil říct „to je příprava na dítě“, řekla ona „to je místo dítěte“.

„Jakou rasu?“ odvedl jsem radši hovor jinam.

„Nevím, jak se to řekne anglicky,“ odpověděl Mihajlo.

„Tak to zkuste srbsky.“

Pudlica,“ řekla Eustahija a já přikývl, že rozumím.

Když jsem se pozdě v noci připotácel domů, měsíc visel z mraků jako přezrálá meruňka a Mihajlo s Eustahijí ještě v hospodě dopíjeli poslední rakiji.

„Díky, byla to fajn hra,“ řekla.

Seznámili se totiž ten den na hvězdářské věži, zapovídali se, a protože se jim nechtělo jít na pivo do Klubu Terassa, vyrazili z Kalemegdanu nazdařbůh, až došli do Pavičovy ulice. Nejspíš se už nikdy neuvidí, žijí totiž každý s někým jiným, a ani jeden nemá doma pudlicu.

„Hra?“ zdvihl Mihajlo sklenici a obočí. „Pro dnešek to byla pravda.“

A Eustahija ho políbila, jako by ho tak líbala už deset let.

Jasmina

„Těch sto padesát kroků jsem mu odměřila já,“ vypráví Jasmina Mihajlović, manželka Milorada Paviče, „on už tou dobou špatně chodil.“

Jasmina dál žije v domě s krémovou fasádou a byt proměnila v muzeum. V knihovně má vystaveny všechny zahraniční překlady manželových knih a s pýchou mi dává potěžkat nedávné výpravné vydání Chazarského slovníku v čínštině – přivezli jí ho čínští filmaři, když tu o Miloradu Pavičovi natáčeli dokument. V rohu pokoje je starožitný psací stůl s vystavenými zápisníky a dýmkami, na němž Chazarský slovník vznikal. V úrovni očí je mezi šuplata vsazeno zrcadlo. „To aby autor při psaní viděl svou skutečnou podobu, a ne tu, kterou si vysnil,“ vysvětluje Jasmina. „To zrcadlo má spisovateli pomáhat, aby nebyl egoista.“

Štěpán Kučera s Jasminou Mihajlović

Štěpán Kučera s Jasminou Mihajlović

FOTO: archív Štěpána Kučery

Chazarský slovník vyšel v roce 1984 a časopis Paris Match poté nazval Paviče „prvním spisovatelem 21. století“, což je označení, které se ujalo a autor ho stvrdil svými dalšími díly. Chazarský slovník, kniha o přesně sto tisících slovech, román v podobě výkladového slovníku, je oslňující čtení – na stránkách hutných jako dobré sbírky poezie se vypráví mnohovrstevnatý, postmoderní a zábavný příběh o bájném národu Chazarů a o tom, jak si sen chazarského chákána vyložila tři světová náboženství – judaismus, křesťanství a islám.

„Pavić stál vždycky stranou politiky, zabýval se spíš širšími souvislostmi lidských dějin než aktuálními událostmi,“ říká Jasmina. „Přesto, nebo tedy spíš právě proto v něm v devadesátých letech srbští nacionalisté viděli globalistu a globalisté zase nacionalistu – ale kdyby si ti druzí přečetli Chazarský slovník, věděli by, že autor takové knihy nemůže být srdcem nacionalista. V letech 1996 až 1997 se zapojil do studentských opozičních protestů a někdo mu pak vyhrožoval, že zabije jeho, mě i děti. Museli jsme si nechat vyměnit telefonní číslo. Nakonec jsme zjistili, že to telefonoval soused přes ulici, který nás pozoroval z okna. Prý za to dostal zaplaceno.“

Ptám se radši zase na knížky. Pavić byl literární vizionář, ve svých textech měnil vžité představy o psaní i čtení, proto stvořil román v podobě křížovky Krajina malovaná čajem („K tomu titulu ho inspiroval jeho syn výtvarník, který čajem skutečně maloval,“ líčí Jasmina, „ten obraz visí ve vedlejším pokoji, a když tu byli Číňani, nejvíc je zajímalo, jaký druh čaje to je.“), nebo Vnitřní stranu větru, román se dvěma začátky, dvěma příběhy, které se spojí uprostřed knihy jak dvě polokoule vodních hodin. Anebo třeba hypertextovou povídku Skleněný hlemýžď, v níž si čtenář musí naklikat vlastní verzi děje (k přečtení a hraní v angličtině zde).

Zajímá mě, jestli Pavić skutečně předpokládal zánik tradiční knihy, anebo to pro něj byla spíš zábavná hra.

„Asi od obojího trochu,“ odpovídá Jasmina. „Cítil, že všechna média se promění a literatura bude za nimi v závěsu. Ale je zajímavé, že různé motivy z jeho knih, které tehdejší čtenáři považovali za hru a bezuzdné snění, dnes potvrzuje věda. Třeba v Krajině malované čajem má celou kapitolu věnovanou smršťování prostoru a času – až po vydání knihy tyto jevy vysvětlila kvantová fyzika a teorie superstrun. On nevěřil v náhodu, věřil v kosmos, který nás přesahuje.“

Pavić byl literární historik, mimo jiné autor dějin srbské literatury od baroka po preromantismus, a na jeho psaní je krásné, že to z něj vůbec není cítit. Je lehké, jako by tvorba byla dětská hra, rozverná a rozpustilá, a občas si vypomůže kouzelnickým trikem. Jak tedy Milorad Pavić přistupoval ke psaní?

„Při psaní si nehrál, připomínal spíš vojáka, jak byl disciplinovaný,“ usmívá se Jasmina. „Tvrdil, že autor by neměl knihu obtěžovat svým egem, tak se snažil spíš nechat sebou proudit tvůrčí energii. Rád četl všechno, moderní i starou literaturu, eseje, odborné publikace… Nenechal žádnou knihu nedočtenou, což mě vždycky překvapovalo, ale pro něj jako vědce měla každá kniha svou hodnotu. V posledních letech si oblíbil Stephena Kinga, gotické horory a Harryho Pottera. V osobním životě to byl seriózní muž, ale s obrovským smyslem pro humor.“

Milorad Pavić v roce 1990

Milorad Pavić v roce 1990

FOTO: Profimedia.cz

Vzpomenu si, jak mi kdosi vyprávěl, že vídal Paviče s Jasminou při procházkách bělehradskými ulicemi. Starý rozvážný pán a vedle něj mladá extravagantní žena. Dnes má Jasmina síťované punčochy, zelené brýle i nehty a elegantně kouří cigarety. Sama napsala několik knih, které prý nejsou vůbec pavičovské, ačkoli to od ní čtenáři tak nějak očekávali. Zajímavá kniha vycházející z manželovy poetiky ji teprve čeká.

„Po Pavičově smrti mi jeho čtenáři začali posílat své sny,“ vypráví. „Nevyzývala jsem je k tomu, oni sami se mezi sebou neznají – jsou to lidé z celého světa od Gruzie po Mexiko, ale zkrátka si na webu našli mou adresu a píšou mi, co se jim zdálo. Všechny ty sny jsou nějak spojené s Pavičem, s postavami jeho knih či s jeho způsobem myšlení. Ráda bych z těch snů se souhlasem autorů sestavila sbírku – byla by to vlastně Pavičova poslední knížka. Mohlo by vás zajímat, že jeden z těch snů pochází z Prahy. Pavić v něm stojí na mostě a vyhodí do vzduchu prsten, který se promění v záplavu květin, a ty padají po obou stranách mostu do řeky. Ale většina těch čtenářských snů se odehrává v divadle.“

„Proč v divadle?“ divím se.

„Nemám tušení,“ řekne Jasmina a labužnicky potáhne z cigarety.