Dítě má kamaráda Karlíka. Stejně bystrého, ale silného víc v představivosti než v paměti. Značky aut si tvoří vlastní. Dvojšipka (Citroën), Zvířátko (Peugeot), Ptáček v kolečku (Mazda), Blesk (Opel).

Když slyší náš znalec motorových vozů výkřik „Dvojšipka!“ nebo „Zvířátko!“, dostává psotníček. Tak to přeci není správně. Nejsou to ta opravdová jména.

Bez správných jmen se cítíme nepohodlně. „Ta tlustá teta s trvalou“ na starých rodinných fotkách jakoby ztrácela část své existence. Teprve jako Miluna je znovu celá. Jménem můžeme uchopit něco nebo někoho jako kufr ouškem. A můžeme ho nést celého, i když v ruce držíme jen jeho malinkatou část.

Jména jsou libovolná, a přitom se s pojmenovaným tajemně pojí. Je pěkné si občas představit, že se odmalička jmenujeme jinak. Jeroným třeba. Nebo Chuchoň.

Facebook je posedlý našimi skutečnými jmény. Zakazuje přezdívky a občas pohrozí, že falešně pojmenované profily smaže. Na jménech vydělává, jsou jeho bohatstvím. Jména jsou posvátná, proto se ta totemových zvířat nesměla říkat. Od Hitlera už se málokdo odváží pojmenovat syna Adolf. Jako by to jméno bylo prokleté.

Jména mají tvořivou sílu. Nové značky aut vznikají mezi kluky tak, že vymyslí jejich jméno a napíšou ho na foukací formuli z papíru. Podobně vyvolávají z nicoty země a národy na vymyšlených mapách. Pojmenování je výsadou vítězů. Poražená města, rody a ponížené panovníky přejmenovávali ve starověku vítězní králové jako důkaz své moci.

Dodnes ve veřejném prostoru válčíme o právo pojmenovávat. Jdou do Evropy Uprchlíci, nebo Nelegální migranti? Brání jim Vlastenci, nebo Náckové? Humanisté či Dobroseři z Neziskovek nebo Pijavic státního rozpočtu pak pomáhají Lidem ohroženým válkou, případně k nám zvou Teroristy. Ne?

Zdálo by se, že jde jenom o vítězství. Jenže jména jsou dvojsečná. Každé nám vezme tolik, kolik dá. Dávejme pozor, jak používáme jména, protože jména stejně používají nás. Jak se jednou naučíme Mazdu, už nikdy neuvidíme Ptáčka v kolečku.