Noc filosofie se svými více než osmdesáti akcemi se před týdnem konala nejen na půdě filosofické fakulty, kde bychom ji čekali, ale i ve Veletržním paláci. Vydařila se. A je dobře, že propojila práci Francouzského institutu a Mezinárodního visegrádského fondu s místními akademickými pracovišti a Národní galerií (té se v poslední době nějak daří být u hlavních intelektuálních událostí, a leccos dokonce sama iniciuje).

Ministryně školství na zahájení vyslala náměstkyni a náměstka. I to je důležité. Politika má u nás ke své škodě ve zvyku svět vzdělanosti ignorovat. Ten i proto zakrňuje, cítí se odložen na okraj, je sám, když se mu nadává do kavárny.

Francouzský filosof Étienne Balibar se ve své noční pražské přednášce věnoval mimo jiné tématu války. Citoval text jednoho svého kolegy, který vznikl ke stému výročí vypuknutí la grande guerre a jmenoval se Prohráli jsme „válku“. Autor tím chtěl říct, že jsme ztratili instituci války. Válka už není rozeznatelná. Než jsme o ni přišli, bylo ještě možné uvažovat v pojmech přítel – nepřítel, rozlišovat civilní a válečný stav, mluvit o občanské válce či „spravedlivé válce“. Dnes už to nejde.

Při zpětném pohledu zjišťujeme, že válka jako instituce existovala i v minulosti nanejvýš jen v polovině světa. Evropské koloniální velmoci si tehdy rozdělily zeměkouli. Vytvořily linii. Za ní je válka, před ní se rozděluje to, co je třeba dobýt. V současnosti už ovšem žádná z někdejších linií neexistuje. Žijeme v šedé zóně. Není válka, není mír. Nejen na islámském terorismu vidíme, že abychom odstranili příčinu konfliktu, nestačí jen zničit nepřítele.

Podle Balibara je také potřeba nenechat konflikty v rukou státu. Mluvil o občanské protimoci, která vnímá oběti napříč hranicemi i náboženstvími a měla by být schopna zakročit.

Podobně foucaultovsky kriticky o roli státu mluvil i jiný pražský řečník – další francouzský filosof Étienne Tassin. Tomu umožnila francouzština rozlišit dva pojmy, které v ostatních jazycích splývají: globalizaci a mondializaci. Slovo globalizace ponechal výrobě, distribuci, konzumu, prostě sjednocení planety podle neoliberální doktríny. Slovo mondializace si pak vyhradil pro lidské světy, které znásobují kulturní zkušenost a které se v posledních desetiletích navzájem přiblížily, takže je možné žít ve více z nich najednou – ať se to týká víry, nebo institucí.

Neoliberální přístup optimalizuje všechno živé a užírá svět. To je globalizace. Mondializace zakládá podmínky pro politickou starost o svět. Reaktivuje vztah k živému. V Tassinově myšlení se to lidské setkává v péči o svět s ekologickým. Opakem péče o svět je mu pak násilí teroristů, které vnímá jako apolitické. Nestojí tu proti sobě válčící strany, nejde o okupaci, ale o destrukci. Tassin před plnou posluchárnou filosofické fakulty mluvil o tom, že jestli chceme pochopit tzv. Islámský stát a jeho ataky veřejného prostoru, musíme změnit své vlastní kategorie vnímání. Reakcí francouzské vlády na terorismus bylo konstatování, že jde o válku. Ale nepoložila si už politickou otázku, co je špatně se současnou francouzskou společností, když ve svém lůně nechá vzniknout něčemu takovému.

Étienne Tassin po přestávce pokračoval svědectvím z uprchlického tábora, který spontánně vznikl v dunách u francouzského Calais. Obývaly ho tisíce lidí, zrušen byl v březnu 2016. Přezdívalo se mu džungle. Tassin v ní pobýval se svými studenty. Z médií bylo možné si představovat tamní nebezpečné obyvatele a prostředí, uprchlíky jako oběti i jako levnou pracovní sílu, která se tlačí za blahobytem „muže na jedno použití“. Nic z toho ale neodpovídalo Tassinově zkušenosti. Ten se v džungli setkal se silou konstruktivní spolupráce. Fungovaly tam škola, divadlo, lékárna, ošetřovna, vzniklo město s pravidly a řádem. Přitom v něm v nuzných podmínkách žili lidé třiceti národností mluvící dvaceti jazyky.

Uprchlický tábor u francouzského Calais

Uprchlický tábor u francouzského Calais

FOTO: Pascal Rossignol, Reuters

K čemu je filosofie, ukázal Tassin v Praze velmi názorně. Třídil pojmy, nabízel modely uvažování. Úděl uprchlíka konstruoval jako odcizení původnímu životu, které následují zkušenosti nabyté cestou. Úběžníkem je představa o zaslíbené zemi. Mluvil o druhém zrození člověka. O odvaze a inovaci. To, co uprchlíci dělají, je svědectví o síle žít. Odolávají policii stejně jako invazi charitativních organizací. Tassin mluvil o porozumění životu. To vše zaznělo v České republice, v zemi, která uprchlíky odmítá, protože se drží svého ubývajícího jistého. Tassin využíval všechny možné prostředky filosofie, citoval i Jana Patočku, když mluvil o existenci a zakořenění. Uprchlíky si vzal na pomoc, protože „byli schopni občanského budování, kterého my už schopni nejsme“.

Oba jmenovaní filosofové byli hvězdami pražské noci. Mimochodem Étienne Balibar kdysi předsedal Asociaci Jana Husa a v osmdesátých letech do Československa často jezdil. V aule filosofické fakulty však stál podle svých slov poprvé. Člověk by ho tu čekal někdy v únoru 1990. V jeho návštěvě se ale snad obnovuje užitečný český zvyk myslet, když jde do tuhého. Ukázalo se, že o povaze toho, jak a proč jde do tuhého, je možné se od filosofie dovědět velmi mnoho.