Ve vedlejší vsi žil zase Jára Suchých. Každý rok si přesně vypočítal, co musí ukrást, aby se dostal na zimu za mříže. Chytře tak šetřil za topení. Od jara do podzimu pomáhal sousedům při úpravách domů a sem tam jim při tom taky něco líznul. Konzervované maso, většinou. Když jste k němu stihli přijít, než to všechno spořádal, něco vám i vrátil. Občas dostal na kokos, ale jinak ho měli všichni rádi. Pomáhal s úsměvem.

Maruška žil svůj nešťastný a Jára šťastný život a nijak se o něj nesnažili. Prostě takoví byli. Stejně jako Franta Loket, bláznivá Jaruš nebo hajný, co se každý týden v pátek ožral v hospodě a pravidelně tam zapomínal pušku. Ten už taky umřel. Originálů na vsi ubývá. Aspoň tam, kde to znám, už skoro žádní nejsou. Těch pár posledních má přes šedesát. Všichni mladší jsou tak nějak seříznutí podle seriálů v telce.

Ve městě je zato originál každý. Obvykle to stojí spoustu práce, sledování trendů a stylingu. Kluci s mohutnými plnovousy, dívky s náušnicemi ve rtech, svalovci z workoutu. Jen je zvláštní, jak jsou všichni originální tak nějak stejně. Jako ty holky, co se chtějí změnit v Barbie. Říkají si Bimbo Barbie a všechny si nechávají zvětšit prsa, přestože Barbie prsa skoro nemá.

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Čím víc ubývá ryzí zvláštnosti, tím víc o ni bojujeme. V hudbě, literatuře a hlavně v sobě osobně. Každý rapper je výjimečný king a zpívá o tom stejně blbými rýmy se stejnou intonací. Zjeví se Tomáš Klus a hned za ním Voxel a Pavel Callta. Recepty na štěstí i neštěstí jsou čím dál víc prefabrikované a my si je zabydlujeme jako standardizované byty od Skansky. Žijeme ve světě instantních osudů. Vítejte.