Článek
Projevů kolektivní nenávisti ale přibývá v celé Evropské unii v reakci jak na masové přistěhovalectví či teroristické útoky islámských fundamentalistů, tak na bezmoc celých sociálních skupin tváří v tvář různým dopadům globalizace.
Množí se politické strany a hnutí, které z „tekutého hněvu“ čerpají. A v některých zemích našeho regionu dokonce strany odmítající jinakost a liberální demokracii většinově vládnou.
I když původním zdrojem kolektivní nenávisti v její současné podobě je strach z cizího a neznámého, stejně jako mnohokrát v historii má i nyní nenávist tendenci bujet ve společnosti jako rakovina a postupně se obracet jak proti všem formám jinakosti, které skupiny šířící nenávist neuznávají, tak proti některým spoluobčanům.
Nedávné útoky na kavárny a další podniky, jež se přihlásily ke kampani HateFree Zone, stejně jako sílící vyhrožování na sociálních sítích těm, kdo údajně přehlížejí nebezpečí, jimž prý národ čelí, nejsou svou povahou ničím novým. Kolektivní nenávist je ve své podstatě vždy totalizující, antidemokratická: obrací se nejen proti původnímu „nepříteli“, ale postupně i proti těm, kdo tohoto „nepřítele“ odmítají vidět a nenávist sdílet.
Dominik Feri a Adriana Krnáčová během happeningu z 25. dubna před Café V lese
Kolektivní nenávist je součástí lidské historie od pradávna. Už kmenová společenství byla založena na striktním oddělování těch našich od těch cizích, ty bylo samozřejmé nenávidět a zabíjet. S odmítáním cizího – jako v podstatě nepřátelského – byla spojena celá řada rituálů a pověr, které hrály důležitou roli ve snahách se tomuto cizímu nejen ubránit, ale také si nějakým způsobem přivlastnit jeho energii a ducha.
I státní útvary a říše v postkmenovém uspořádání praktikovaly složité rituály, které nám měly zajistit přízeň bohů a zároveň nás chránit před obávaným nebo nenáviděným cizím, které bylo obyčejně vykreslováno jako „barbarské“ – tedy vlastně ne tak docela lidské. Obecně sdílená víra, že ti cizí jsou v některých případech jen o něco málo víc než zvířata, umožňovala nejen jejich zabíjení bez velkých výčitek svědomí, ale také po tisíciletí ospravedlňovala otrokářství.
Křesťanství později ustavilo domov v širším slova smyslu, který hranice jednotlivých států přesahoval. Cizí bylo definováno kulturně a nábožensky, s čímž souvisely početné křižácké výboje i misionářské výpravy za účelem náboženské kolonizace. Když se tento odpor proti kulturně-náboženské cizosti jiných na konci 18. století, kdy začaly vznikat národní státy, spojil s nacionalismem coby společenstvím krve a s „moderními“ formami pohrdání „barbary“ v podobě teritoriálního kolonialismu, vznikla třaskavá směs, s níž se potýkáme dodnes.
Celý jeden proud západního racionalismu se dokonce vydal směrem k „vědecké“ a ideologické obhajobě kolektivní nenávisti. Marxistická vize beztřídní společnosti byla rámována argumentací, v níž byla třídní nenávist jen logickým vyústěním „vědeckého“ pojetí dějin. Nacismus byl pak založen na „vědecky“ podložené rasové nenávisti. Jisté společenské třídy i jisté rasy musely být prostě zničeny proto, že stály v cestě „objeveným“ zákonitostem.
Kolektivní nenávist vůči těmto skupinám, stojícím v cestě tak či onak definovanému pokroku, byla společensky nejen zcela legitimní, ale navíc byla ideologicky vyžadována jako důkaz loajality k systému.
George Orwell popisuje takto organizovanou nenávist v románu 1984 jako jeden z podstatných rysů totalitní společnosti. „Strana“, která v ní vládne, se sjednocuje a mobilizuje pomocí kvazináboženského rituálu zvaného „dvě minuty nenávisti“, namířeného vůči společnému nepříteli: Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina – Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach a odpor… Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat… Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý, mečivý hlas znějící z obrazovky… Na dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel zúčastňovat, ale že bylo nemožné nezapojit se.
Ondřej Kobza během happeningu z 25. dubna před Café V lese
Jak se ale vůbec nenávist v člověku rodí a udržuje? Sigmund Freud popisuje nenávist jako stav ega, jež si přeje zničit původce svého neštěstí či strachu. Francouzský filosof André Glucksmann tvrdil, že nenávist je silnější a vlastně i častější emoce než láska, neboť láska je závislá, vztahuje se k něčemu, kdežto nenávist procházející fází bolesti nic nedrží a na ničem jí nezáleží.
Václav Havel na konferenci Anatomie nenávisti, která se v polovině roku 1990 konala v norském Oslu, tuto myšlenku rozvinul. Lidé nenávidějící jsou podle něj lidmi s trvalým, nevykořenitelným a skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Chtějí být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni, jsou ale nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí, ale dokonce je přehlížejí.
Podle Havla je nenávist ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav duše, která chce být bohem, ba si dokonce myslí, že jím je, ale neustále je trýzněna náznaky, že jím není, nebo být nemůže. Příčinu svého metafyzického neúspěchu ovšem není nenávidějící člověk nikdy schopen vidět v sobě samém a svém totálním sebepřecenění. Za všechno může v jeho očích okolní svět. To je ale viník příliš abstraktní, a tak si nenávidějící člověk nalézá konkrétnější cíl, cíl obvykle jen zástupný, v podstatě nahodilý. Pro nenávidějícího je jeho nenávist důležitější než její objekt, ty objekty je ostatně schopen střídat velmi rychle.
Havel se svou zkušeností s tehdy právě skončenou historickou etapou se logicky též zamýšlel nad kolektivními formami nenávisti. Přitažlivost kolektivní nenávisti vyrůstá dle něj z toho, že zbavuje lidi samoty a pocitu bezmoci, čímž jim pomáhá čelit jejich komplexu z nedocenění a neúspěchu. Nabízí jim pospolitost, vytváří z nich jakési zvláštní bratrstvo, založené na velmi jednoduchém způsobu sdílení společného objektu odporu a společné ideologii křivdy. Vždyť vyhlásit, že za všechno neštěstí světa – a především za zoufalství každé ukřivděné duše – mohou Němci, Arabové, černoši, Vietnamci, Maďaři, Češi, cikáni či Židé, je tak jednoduché a srozumitelné!
Komunita nenávidějících má podle Havla další velkou výhodu: její členové se mohou donekonečna navzájem ubezpečovat o své ceně, ať už tím, že se předhánějí v projevech nenávisti ke zvolené skupině viníků jejich ukřivdění, nebo kultem symbolů a rituálů, které význam nenávidějící komunity stvrzují. Jednota kroje, uniformy, znaku, praporu či milované písně sbližuje účastníky, utvrzuje je navzájem v jejich svrchované identitě, zmnožuje a zesiluje v jejich očích hodnotu skupiny i jich samých.
Zatímco individuální agresivita je vždycky riskantní, protože probouzí k životu strašáka individuální odpovědnosti, společenství nenávidějících agresivitu jaksi „legalizuje“. Usnadňuje život všem, kteří jsou neschopni samostatné úvahy, protože jim nabízí velmi jednoduchý a takříkajíc na první pohled či poslech rozeznatelný objekt nenávisti jakožto viníka vlastního ukřivdění. „Viník“ je ihned rozeznatelný dík barvě pleti, jménu, jazyku, jímž mluví, náboženství, jež vyznává, nebo místu svého pobytu na zeměkouli.
Václav Havel s princem Charlesem v roce 1991
Po druhé světové válce a ji doprovázejícím holocaustu – zatím největším výronu kolektivní nenávisti v lidských dějinách – se západní liberální demokracie pokusily projevy kolektivní nenávisti jednou provždy zkrotit s pomocí teorie i praxe lidských práv a multikulturalismu, jakož i rostoucí tolerance vůči menšinám. V cestě ale stojí nemalé překážky. Skeptici, kteří tvrdí, že se lidstvo navzdory technickému, vědeckému a politickému pokroku nemění, mohou poukázat na to, že už před dvěma tisíci lety Seneca v dramatu Médea popsal mechanismy nenávisti, jež jsou zcela aktuální i dnes. Možná jen s tím rozdílem, že vědecký pokrok umožňuje růst devastujících důsledků projevů individuální i kolektivní nenávisti.
Leonidas Donskis v knize Formy nenávisti upozorňuje, že vedle tradičních forem individuální nenávisti, kterou ztělesňovali v antické mytologii už někteří navzájem se nenávidějící bohové, se v moderních společnostech nenávist, zejména ta kolektivní, často promítá do komplikovaných konspiračních teorií.
Umberto Eco se jim ve své románové tvorbě opakovaně věnoval stejně, jako se ve svých teoretických dílech zabýval fašismem coby formou organizované nenávisti. Když si v románu Pražský hřbitov objednává špión tajných služeb carského Ruska Račkovskij od falzifikátora dokumentů a policejního agenta Simona Simoniniho Protokoly sionských mudrců, pronese následující úvahu: „Kdo nemá mravní zásady, obvykle se zahalí do praporu, a parchanti se vždy dovolávají čistoty své rasy. Národní totožnost je poslední zbraň vyděděnců. A smysl pro ni se zakládá na nenávisti k těm, kdo totožní ne jsou. Musíme pěstovat nenávist jako občanskou vášeň, nepřítel je přítel národů.“
Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.
Jak už bylo řečeno, nenávist se dnes znovu klube na povrch v různých formách, včetně extremistické politiky. A to nejen na Západě – politicky je prominentní zejména v našem regionu. Václav Havel ve svém projevu v Oslu před čtvrtstoletím „věštecky“ předjímal, že z mnoha důvodů může v jisté fázi postkomunistického vývoje začít vítězit spíše nenávist, protože po desetiletích komunistické nadvlády nejsme schopni přijímat a tolerovat jinakost, což je předpokladem fungování liberální demokracie. Přitom po všem, co prožily, cítí národy v našem regionu podle Havla přirozenou potřebu zviditelnit rychle svou existenci a dosáhnout uznání a ocenění. Chorvatský filosof Boris Buden popsal tento začarovaný kruh jako „utopii minulosti“, protože národy v našem regionu mohou údajně dospět, teprve až složí zkoušku z demokracie, což ovšem mají posoudit a uznat naši západní partneři, kteří dost dobře nechápou naše traumata a dívají se na naše pokusy o modernizaci se skepsí.
Je to situace bohužel dost podobná té, která podle Havla generuje nenávist na individuální úrovni – u zmíněného typu lidí, kteří chtějí být ctěni, respektováni, ba milováni, ale jsou nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jim nejsou dost vděční, a navíc k nim jsou neodpustitelně nespravedliví. Vzniká tak příznivá podmínka pro vznik kolektivního odporu, který by mohl za jistých okolností přerůst až v kolektivní nenávist.
Zatímco Havel mohl v roce 1990 ve své analýze vyjít z historických skutečností a upozornit, že mají v našem regionu potenciál za určitých okolností posilovat projevy kolektivní nenávisti, těžko mohl předvídat, že se projevy nenávisti mohou masově vrátit i na Západě, který se s nimi zdánlivě tak úspěšně rozešel po druhé světové válce. V posledních letech ale vidíme, že primárně v důsledku globalizace, jejíž prudkou akceleraci způsobil právě pád bipolárního světa, sílí projevy kolektivní nenávisti i v západních demokraciích.
Společným jmenovatelem je rostoucí bezmoc lokálně fungující politiky při řešení problémů generovaných ekonomickou a technologickou globalizací. Tradiční politika ztrácí půdu pod nohama nejen v přímé konfrontaci s globálními jevy, které stále více přesahují národní hranice a činí z nich jen fikci, ale i proto, že globalizovaná modernita rozvrací sociální skupiny, které tradiční strany vždy reprezentovaly.
Populistické subjekty nabízejí v takové situaci jako řešení nejen návrat k romantizované vizi národa a jeho údajnému zlatému věku někde v minulosti, ale také ukazují na ty, kdo prý za neblahý vývoj mohou: na cizince, migranty, domácí liberály propadlé zhoubnému multikulturalismu a politické korektnosti, elitářské nadnárodní projekty pohrdající lidem, jakož i nadnárodní oligarchie, které globalizaci konspiračně řídí, aby z ní mohly profitovat. Toto vše se stále více děje nikoliv v civilizované atmosféře jakési konstruktivní kritiky, ale v houstnoucí nenávisti. Historická paměť, která by měla sloužit jako varování, zase jednou selhává. Výrok George Santayany – Kdo si nepamatuje svou minulost, je odsouzen k jejímu opakování – bohužel není v současné situaci už jen elegantním bonmotem.
