Článek
Ratolest Davidova začíná poetickým doporučením, jak je ta kniha skvělá, zcela ve stylu dnešních reklam. A hned následuje matematická pasáž… On měl David Gans nějaký zvláštní vztah k přírodním vědám?
V rabínském, tradičním judaismu se studium přírodních věd a historie jaksi neuznávalo. Pokládalo se za ztrátu času, ten se měl raději věnovat Tóře a Talmudu. Jenže Gans měl zřejmě už od studentských let zájem právě o sekulární disciplíny.
Narodil se v Lippstadtu ve Vestfálsku, v bohaté a vlivné obchodnické rodině, studoval ve Frankfurtu, v Bonnu a v Krakově. Když přišel v roce 1564 do Prahy, usadil se tady a začal se věnovat obchodu. Mezi svými zdejšími souvěrci však neměl nikoho, s kým by mohl svá oblíbená témata probírat, a proto se vrhl na literaturu. Nastudoval jí obrovské množství, včetně té německé křesťanské. Však se za to v úvodu ke své kronice v podstatě omlouvá – kultivovaně tam vysvětluje, že použitím křesťanské literatury nezlehčuje zásady a principy judaismu.
Jak si ho představit jako člověka?
Jeho textům jsem se začala věnovat v sedmdesátých letech a tehdy jsem byla ovlivněná představou, že to byl učenec z okruhu rabiho Löwa. Gans se narodil roku 1541, kronika vyšla v roce 1592, když mu bylo přes padesát, a to už byl tenkrát nějaký věk. Tak jsem si ho představila jako staříka, spíš menší postavy, takového suššího učence, který bádá v manuskriptech. Ještě se nevědělo, že se vlastně živil obchodem.
Takže muž obchodu, zvyklý jednat s lidmi, a zároveň literárně nadaný polyhistor?
A první kronikář aškenázského světa. A ještě k tomu originální metodolog. Tehdy zde převládala náboženská tradice, která spočívala ve studiu textů a jejich komentování a rozvíjení předchozích názorů, které učenci jen sem tam obohatili o něco nového. Gans se ale poučil u soudobých italských historiků, sbíral židovské i křesťanské prameny, ověřoval je, vzájemně porovnával. Zavedl odkazy a poznámkový aparát. Když jsme kroniku připravovali k českému vydání, mohli jsme si projít dobové texty a zjistili jsme, že je tam skutečně velmi málo omylů.
Kronika má část o židovských dějinách a část o dějinách světových, obě dovedené až do Gansovy doby. Události starověku jsou zde přesně datované. Jak Gans došel k datům biblických události?
V podobných knihách se obvykle začínalo stvořením světa, a protože se už tehdy používal židovský letopočet počínající právě stvořením, stačilo ty roky patřičným způsobem dopočítat. Gansova tradiční chronologie vychází z biblických údajů a na nich založené rabínské tradici, která se řídila podle toho, jak dlouho kdo z biblických hrdinů žil, a v době králů podle let jejich panování. Ve druhé části, ve světové kronice, vycházel Gans z dat, která uváděly jeho prameny – židovští renesanční a němečtí kronikáři.
Pořád mám tendenci srovnávat ho s Hájkem z Libočan, který když mu někde chybělo datum, tak si ho prostě vymyslel. Gans si nevymýšlel nic. Otázka chronologie pro něj byla velmi podstatná, vzhledem k jeho zájmu o astronomii a matematiku dokonce ještě více než pro jiné židovské autory.
Však byl také v kontaktu s Tychonem Brahem.
Gans si s ním zřejmě dopisoval ještě před Tychonovým příchodem do Prahy. A jakmile přijel, oslovil ho a skutečně se osobně stýkali. Gans se byl třikrát podívat v Tychonově observatoři v Benátkách nad Jizerou, mohl všechna pozorování sledovat zblízka. Tycho byl protestant, a tam myslím nebyla vůči Židům žádná velká averze. Patrně si vážil Gansova učeneckého zájmu a vzdělání.
V kronice je i pasáž o setkání rabiho Löwa, pražského Maharala, s Rudolfem II., Gans ale neprozradil, o čem spolu mluvili. A to dalo vzniknout mnoha nejrůznějším teoriím.
Vyrostla z toho bohatá, košatá legenda. Spekuluje se, že šlo o kabalu. Ale Maharal mohl také lobbovat za židovskou obec, protože ani v rudolfinské době nepanovala v Praze pro Židy žádná idyla. Staroměstská městská rada neustále na Rudolfa tlačila, aby je z metropole vypověděl.
Jak dlouho trvalo Ratolest Davidovu přeložit?
Poprvé jsem ji překládala už na začátku sedmdesátých let. Ale až dlouho poté přišli kolegové, že v roce 2013 bude mít Gans čtyřsté výročí úmrtí a že je třeba něco udělat. Tak jsem vytáhla ty své staré papíry a začala je korigovat, vlastně jsem to musela přeložit znovu.
Gansův náhrobek na Starém židovském hřbitově v Praze
Já se snažím prezentovat hebrejskou literaturu takříkajíc pro lidi, takže i tu kroniku jsem překládala prostě jako vyprávění. Bylo k ní ovšem třeba vytvořit komentář. Představovala jsem si něco jednoduchého, ale mí kolegové, kteří jsou velmi seriózní, pracovití a puntičkářští vědci, se do toho dali se vší vervou a stvořili komentář, který představuje hotovou encyklopedii rabínské literatury.
Jaké byly další osudy kroniky po jejím vydání?
Je to první kronika z aškenázské oblasti a zůstala jedinou až do konce 18. století. Gansova kniha byla čtená a známá, další texty na něj odkazují jako na svůj vzor. V židovském městě ho – také kvůli záměrně srozumitelnému jazyku – četli i čtenáři z nižších středních vrstev. A protože měl Gans kontakty s učenci v Německu a v Polsku, tak se jeho kronika určitě už tehdy rozletěla po světě. Dosud vyšla sedmnáctkrát.
Gansův portrét se ale nezachoval, že ne?
V Praze jeho doby ještě přežíval nesouhlasný postoj Židů k portrétování. Zůstala jen ta kronika a to, co v ní o sobě prozradil. On ale dokázal být také skoupý na slovo. Občas tam poznamenává: „O tomhle už psát nebudu.“
