V rozhovorech často zmiňujete, že vás coby autora nejvíce ovlivnily islandské pohádky a pověsti. V čem jsou specifické?

Lidové příběhy najdete po celém světě zasazené do různých krajin, různých časů a jsou nahlíženy z různých perspektiv – jestli je například něco specifického pro islandské pohádky, tak to, že u nás nemáme lesy, a tak se naše nadpřirozené bytosti musejí skrývat pod kameny, žijí ve skalách nebo se vynořují z moře. Přesto bývá vyznění těch příběhů univerzální, nebere ohledy na hranice jednotlivých zemí. Často se třeba čeká na spasitele a jeho příchody jsou si v různých kulturách také obvykle podobné.

Islandské pohádky jsem začal číst, když mi bylo osm. Po knížce jsem sahal vždycky za bílého odpoledne, kdy jsem býval doma sám. Ze čtení jsem byl pokaždé k smrti vyděšený, ale stejně jsem nemohl přestat. V noci jsem se pak budil hrůzou. Ale tyhle děsy jsou pro člověka důležité, má z čeho brát inspiraci.

Vaše próza Múza z lodi Argó vypráví o řeckých bozích, kteří vlastně nikdy neodešli. Pohybují se mezi námi a jen čekají na novou šanci. A vedle nich jste postavil osmdesátníka Valdimara, jenž má celou řadu podivných názorů. Jedním z nich je, že nordická rasa je nadřazená ostatním…

Ta postava vychází z mého pradědečka, který sympatizoval s nacisty. Napsal několik esejů a knížku s postřehy z cest. O jiných rasách se vyjadřoval s velkým despektem, protože podle něj nemohly nikdy dosáhnout stejné intelektuální velikosti jako ta nordická. Myšlenka na kulturní výměnu mezi národy mu byla odporná. Ideálem pro něj nepochopitelně byla jedna malá tradiční norská komunita, kde se lidé brali mezi sebou a odmítali jakékoli vnější vlivy.

Ve svých textech nepíše o svých sympatiích s nacistickou ideologií přímo, ale ten tón je tam velmi patrný. Nikdy třeba nepoužívá v souvislosti s druhou světovou válkou výraz válka, vždycky o ní píše zásadně jako o velkém nepokoji. To bylo spojení, které islandští obdivovatelé Hitlera užívali velice často. Dávali jím najevo své přesvědčení, že válku nezpůsobilo primárně Německo, ale že byla logickým důsledkem tehdejšího nepokojného naladění celé Evropy, potažmo světa. Takových významových posunů si ostatně můžeme všímat i dnes.

A čím vás fascinují řečtí bohové a hrdinové, s nimiž se v knize Valdimar setkává?

V řeckých mýtech se lidským hrdinům dává neustále a často velmi surově najevo, kde je jejich místo. Je v nich zdůrazňováno, jak je člověk malý, nedůležitý a že to je v důsledku jen on, kdo musí převzít odpovědnost za své chyby. Nemůže vinit nikoho jiného. V protikladu k lidským hrdinům jsou totiž řečtí bohové nedotknutelní, chybují, ale na rozdíl od člověka za to takřka nikdy nezaplatí. Svět řeckých bájí je plný frustrace a nespravedlnosti, je to svět, v němž nemůžete spoléhat na nikoho jiného než na sebe. Vždycky mě zajímalo, proč měli autoři řeckých pověstí potřebu napsat je zrovna takto.

Kromě prózy a textů písní píšete také poezii, která je hodně ovlivněná surrealismem. Co v islandské současnosti považujete za opravdu surreálné?

Spoustu věcí! Tak třeba náš nyní již bývalý premiér Sigmundur Davíð Gunnlaugsson nedávno odstoupil z funkce kvůli tomu, že se jeho jméno objevilo v médiích v souvislosti s kauzou Panama Papers. To by bylo v pořádku, kdyby vláda nezůstala i po jeho odchodu beze změn a kdyby v ní stále neseděli dva ministři, kteří jsou v Panama Papers také namočení. I když zatím není jisté, jak moc.

Islandský expremiér Sigmundur Davíð Gunnlaugsson

Islandský expremiér Sigmundur Davíð Gunnlaugsson

FOTO: Brynjar Gunnasrson, ČTK/AP

A pak jsou tady prezidentské volby… Náš současný prezident Ólafur Ragnar Grímsson je ve funkci rovných dvacet let. Teď v červnu si budeme volit nového. Chvíli to vypadalo, že bude chtít Grímsson kandidovat znovu, ale nakonec si to naštěstí rozmyslel.

Je tam ovšem jiný vyvedený kandidát, a to Davíð Oddsson, který do roku 2009 předsedal radě guvernérů Islandské centrální banky a měl výrazný podíl na vypuknutí a hloubce finanční krize. Přijde mi to od něj neskutečně drzé. Oddsson si evidentně myslí, že lidé na celou věc už zapomněli. V posledních sedmi letech se živí jako jeden ze dvou šéfů jistých významných islandských novin. Nejspíš doufá, že se mu v jeho nové profesi podaří nějakým způsobem přepsat historii tak, aby byl pro něj výsledný obrázek lichotivější.

Někdy mám pocit, že islandské dění píše skutečný milovník surrealismu, který se nebrání ani absurditě. Kdykoli naše země dostane dvě možnosti, jednu rozumnou a druhou absurdní, vždycky si zvolíme tu druhou. Měli bychom člověku, který nás Islanďany píše, vzkázat, aby to s tou avantgardou tolik nepřeháněl

Máte pocit, že se Island z následků finanční a hospodářské krize již vzpamatoval?

Morálně ještě ne – a kandidatura Oddssona na prezidenta je toho jasným dokladem. A hlavně se bojím, že brzy přijde krize další, nemám pocit, že by se bankéři ze svých přehmatů nějak zásadně poučili.

Krize v letech 2008 až 2009 měla celou řadu negativních a tragických dopadů. Jedním z nejhorších bylo, že vytvořila podhoubí pro růst vlivu pravicových a extrémně pravicových stran. To vidíme po celé Evropě. Politikům těchto partají se daří voliče přesvědčovat, že jsou jejich země zadlužené kvůli tomu, že si střední a chudší vrstvy žily „rozmařile“ a „nad poměry“. Je to samozřejmě absurdní, tihle lidé přece žádné státní peníze nikde marnotratně nerozhazovali. Díky Panama Papers vidíme, kolik skutečně bohatých lidí neodvádělo, nebo nechce odvádět daně. Pro část politiků je však snazší svést vinu na ty neprivilegované z nás, privilegovaní jsou pro ně jako ti řečtí bohové – nedotknutelní.

Některým pravicovým stranám se pak daří utvrzovat lidi v tom, že nemá smysl pomáhat potřebným, třeba uprchlíkům. Říkají: Sami máme málo, chraňme si, co je! Předstírají, že jejich jednoduchá hesla vyřeší všechny problémy, které současnou Evropu trápí. V tomhle ohledu jsou velmi nebezpeční.

Island před rokem stáhl svou přihlášku do Evropské unie. Považujete takový krok za rozumný?

Ne. Je evidentní, že Evropská unie se potýká s velkými potížemi a vnitřním nesouladem. Ale distancovat se od ní není řešení. Naopak si myslím, že bychom se měli začít aktivně podílet na jejím chodu a čelit problémům spolu s ostatními evropskými zeměmi. Islanďané jsou součástí tohoto komplikovaného světa a měli by se aspoň pokusit současnou nelehkou situaci nějak vylepšit. Určitě je to rozumnější než zalézt pod kámen jako nějaké to stvoření z našich pohádek.

Sám jsem velmi proevropský. Izolace nikomu neprospěje. Je to vidět mimo jiné i na naší islandské literatuře, které kontakt s jinými kulturami viditelně prospívá.

Pro starší ročníky je ale Evropská unie hrozbou pro islandskou nezávislost. Naše země se totiž stala samostatnou až v roce 1944 a mnozí se bojí, že je EU v první řadě jakousi nařizující a vymáhající organizací. Dá se to pochopit, zároveň však není možné se na tohle naše trauma z historické závislosti pořád dokola vymlouvat.

Podle průzkumů to zatím vypadá, že je 60 procent obyvatel proti vstupu a 40 procent pro. Přihláška sice byla stažena, ale nikdo vlastně neví, jestli oficiálně, protože to neschválil parlament. A tak se teď u nás vedou diskuse, jestli znovu o přijetí nezažádat.

A jak se tedy díváte na to, co se dnes ve světě děje?

Když chtějí Číňané popřát svému nepříteli něco ošklivého, řeknou: Doufám, že prožiješ skutečně zajímavé časy! A my žijeme ve skutečně zajímavé době…

Svět se nám mění pod rukama. K horšímu. Nemáme samozřejmě ten správný odstup, abychom něco takového mohli tvrdit s absolutní jistotou, ale k významným společenským posunům především na Západě evidentně dochází.

Částečně je to důsledek nástupu internetu. Přijde mi zvláštní, že funguje jen nějakých dvacet let. Díky němu začali lidé přistupovat jinak k informacím. Jsme dnes nepochybně lépe informovaní, ale také více přehlcení a nedůvěřiví… Bude napínavé sledovat, kam to povede. Nejsem sice žádný fanoušek apokalyptických vizí a scénářů, ale jako spisovatel vám řeknu, že z hlediska pozorovatele jsou zániky vždycky o dost zajímavější, než když se rodí něco nového.