Hilary Mantelová
Zavraždění Margaret Thatcherové a jiné povídky

Přeložila Michala Marková.
Argo

Hilary Mantelová: Zavraždění Margaret Thatcherové a jiné povídky

FOTO: archív nakladatelství Argo

Jestli si myslíte, že autorka vytáhla kartu s Margaret Thatcherovou z marketingových důvodů, tak jste vedle. Dvojnásobné nositelce Bookera by to za to nestálo, nehledě na to, že text Zavraždění Margaret Thatcherové 6. srpna 1983 je dost dobrý. Z jedenácti povídek tohoto souboru jich devět předtím vyšlo v časopisech či antologiích. Mantelová nepracuje s pointami, neposunuje čtenáře vyvíjejícím se příběhem od mety k metě, aby ho skolila v posledním odstavci nečekaným rozuzlením. Naopak, v toku vyprávění banálních, jindy dramatických příběhů musíte hledat stopy, odkazy, náznaky, charakteristiky. O to více se vám pak to skryté sepne a objeví se další fazeta mezilidských vztahů. Pokaždé jinak a pokaždé stejně. (Vybral Jakub Šofar.)

Pentti Saarikoski
Dopis pro mou ženu

Přeložil Michal Švec.
Dybbuk

Pentti Saarikoski: Dopis pro mou ženu

FOTO: archív nakladatelství Dybbuk

Srovnávání má vždy své limity. V případě finského spisovatele, básníka a překladatele Penttiho Saarikoskiho je to ještě ztížené tím, že v české literatuře ani vzdáleně podobná postava v posledních padesáti letech nebyla a není. Snad možná Egon Bondy a dávno před ním Jaroslav Hašek. Proto výpomoc s Charlesem Bukowským berte jen jako pracovní variantu. Saarikoski (1937–1983), alkoholik a komunista, odjel v dubnu 1968 do Dublinu hledat svého „Odyssea“ Leopolda Blooma. Propít všechny peníze mu trvalo jen tři týdny. Vznikl zde otevřený, nekorektní, erotický, místy až pornografický a vulgární, zároveň romantický a snový, nekonečný text, dopis pro jeho tehdejší třetí ženu Tuulu. Irské reálie a finská duše. Ne, raději žádná srovnávání, tenhle Fin je jedinečný. (Vybral Jakub Šofar.)

Tommi Kinnunen
Čtyřcestí

Přeložila Lenka Fárová
Argo

Tommi Kinnunen: Čtyřcestí

FOTO: archív nakladatelství Argo

Připadá to jen mně, že je finská literatura (Finů je necelých 5,5 miliónu) ve světě známější než naše? Může za to malá hustota osídlení, množství jezer nebo komárů? Nebo že finština není indoevropský jazyk? Každopádně prvotina středoškolského učitele Tommiho Kinnunena, odehrávající se ve finských kulisách, řeší finské problémy, které jsou však srozumitelné i všem Nefinům. Sto let historie jedné rodiny v malém městě zpodobněných do chronologicky řazených kapitol o životních peripetiích čtyř hlavních postav. Porodní bába Maria, její nemanželská dcera Lahja, Lahjin manžel Onni a jejich snacha Kaarina. Emancipované ženy to nemají lehké, zvlášť když jdou za svými sny. A mužské sny? To je kapitola sama o sobě, zvláště když jde o sny skryté. (Vybral Jakub Šofar.)

František Dryje
Surrealismus vžitný

Dybbuk

František Dryje: Surrealismus vžitný

FOTO: archív nakladatelství Dybbuk

Za tyto věty mě surrealisté asi proklejí, ale i tak je napíšu: Český surrealismus by měl být prohlášen za národní kulturní dědictví. Jeho víceméně nepřetržitá existence od roku 1934 z něj dnes činí nejdéle fungující skupinový směr zdejší kultury. Současně je to také asi jediný směr, který nepřetržitě zkoumá, popisuje či analyzuje své „atributy“. A aktualizuje je a vymezuje se jimi. Nebo taky jinak: čeští surrealisté si to dělají po svém a nejde jim jen o umění. Třináct textů (studií, esejů, doslovů, příspěvků) šéfredaktora časopisu Analogon Františka Dryjeho (1951) z let 2004 až 2016 plus jeden jeho rozhovor s Petrem Štenglem. O „konci“ surrealismu, Bretonovi, Nezvalovi, Effenbergerovi… (Vybral Jakub Šofar.)