Společnost v Jádru Slunce uznává hned čtyři různé gendery: femižena, neutrižena, maskul a minusový muž. Chtěla jste se tím dotknout problematiky transgenderu?

To byla bezesporu jedna z výchozích myšlenek této knihy: že ne u všech lidí vnější podoba pohlaví harmonizuje s vnitřním vnímáním a že vnější vzhled může pro někoho znamenat přítěž nebo překážku. Má pocit, jako by žil v nesprávném těle. Zároveň jsem chtěla nadhodit myšlenku, že pohlaví nejsou ve skutečnosti pouze dvě, ale že jich existuje víc a přelévají se ve spektru mezi ženou a mužem: spousta žen má „mužské“ vlastnosti a naopak.

Román je vizí zdánlivě sociálnědemokratické společnosti, v níž ve skutečnosti drží otěže totalitární Úřad. Máte v hlavě nějaké řešení, jak se můžeme do budoucna tomuto stavu vyhnout?

Ve svém psaní se zaměřuji hlavně na různé společenské a právní nerovnosti. Modely řešení nabízet nechci. Nanejvýš prostřednictvím hlavních hrdinů ukazuji způsoby, jak se lze proti totalitním tendencím bouřit.

V Jádru Slunce dochází také k eugenickému šlechtění lidí. Je známo, že se Finsko v první polovině 20. století uchylovalo k principům rasové hygieny, zejména kvůli obavám z degenerace vyplývající z nízkého počtu obyvatel. Je toto šlechtění v některých částech světa aktuální ještě dnes?

Možná to zní překvapivě, ale nejvíc právě tady u nás v západním světě. Nejrůznější formy „vylepšování“ lidí jsou zde neustále na vzestupu. Krásu, zdraví, inteligenci a výkon – to vše se snažíme maximalizovat. Ve spermobankách si dnes lze vybrat dárce s nejvhodnějšími dědičnými buňkami, například sportovce či vědce. Známy jsou i případy, kdy si manželé ještě před svatbou nechají zjistit genetickou výbavu svého protějšku, aby se vyhnuli dědičným nemocem, které by se mohly přenést na děti.

Co si myslíte o Darwinově tvrzení, že civilizovaná společnost a kulturní evoluce vyřazuje, či dokonce obrací směr přírodního výběru?

Kulturní evoluce na náš biologický druh jako takový zatím nestačila příliš silně zapůsobit. Lidé jsou dnes sice v průměru vyšší než před tisíci lety, ale to souvisí v první řadě se zkvalitněním jídelníčku, nikoli s nějakými genetickými změnami. Nicméně je klidně možné, že pokud budeme nadále žít přibližně stejným způsobem jako dnes, můžeme se za několik desítek tisíc let vlivem různých kulturních modelů proměnit i jako druh.

Jednu z možností, jak obcházet přírodní výběr, skýtá už dnes rozvoj lékařské vědy, protože umožňuje pokračování rodu nejen těm fyzicky nejzdatnějším. Je ale třeba poznamenat, že Darwin nikdy netvrdil, že evolučním výběrem projdou ti nejsilnější jedinci, mluvil o těch nejpřizpůsobivějších, a člověk je poměrně přizpůsobivý tvor – takže je dost dobře možné, že celá naše kultura je jen evoluční adaptací na vlastní škatulku.

Jaký je podle vás vztah mezi evolučními principy a morálkou a etikou?

Evoluce není model, který by měl svou vlastní vnitřní morálku. Jde o vývoj druhů v takové formy, které se lépe přizpůsobují proměňujícím se okolnostem nebo které jsou schopny lépe soutěžit o stejné prostředí s jinými druhy. Otázky morálky a etiky nám vyvstanou, teprve když se budeme bavit o obcházení evoluce, například o úmyslném šlechtění druhů určitým směrem.

Lidstvo by jistě neobstálo, pokud by se v minulosti nenaučilo pěstovat rostliny a chovat zvířata pro vlastní účely. Ale za hranu se dostáváme v momentě, kdy začneme využívat hospodářská zvířata, která již nejsou schopna žít jako ostatní svého druhu – například brojlery, jimž byly vyšlechtěny tak velké prsní svaly, že se nejsou schopni udržet vestoje a padají kvůli hmotnosti svalů na zobák. Nebo šlechtit psí plemena tak, aby jim vnější vzhled „vylepšovaly“ vrozené vady.

A jak se stavíte k tendencím obecně uplatňovat biologické modely na lidskou společnost?

Princip rovnosti a obecně lidská práva se vztahují na každého z nás, nebo by alespoň měly, i když na tom všichni nejsme fyzicky či duševně stejně nebo nejsme stejně prospěšní pro společnost jako celek. Člověk dokáže do značné míry své prostředí regulovat, a není proto dán na milost a nemilost okolnostem, jimž by se měl evolučně přizpůsobovat. Příliš úzká aplikace biologických modelů na lidskou společnost, snaha ji „vylepšit“, je tedy nesmyslná a v důsledku amorální.

Ostatně v historii bychom našli spoustu jedinců, kteří byli čistě z biologického hlediska „nevyhovující“ – jako například osoby se smyslovým postižením, s vrozenými vadami nebo autisté –, a přesto vytvořili významná kulturní díla nebo vynálezy ovlivňující pozitivně celé lidstvo.

Jste autorkou řady knih žánru sci-fi a fantasy. Vzpomenete si na prvotní impuls, který vás přivedl právě k tomuto způsobu ztvárnění světa?

Předně musím říct, že své knihy nepovažuji za sci-fi a fantasy, využívám v nich mnoho různých žánrových postupů, které často úmyslně míchám. Označila bych své texty nejspíše jako spekulativní prózy.

Myslím, že první dílo, které na mě udělalo hluboký dojem, byl příběh o Muminkovi a kometě od Tove Janssonové. Četla jsem ho, když mi bylo asi patnáct, a byla jsem naprosto fascinovaná, že někdo napsal knížku pro děti, která vypráví o dopadu vesmírného tělesa a konci světa.

 

S Johannou Sinisalo se v rámci Světa knihy můžete setkat už v pátek, kdy bude v Praze v prostorách Průmyslového paláce besedovat na téma severské dystopické sci-fi (15.00) a pokřtí antologii finské fantastiky Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (16.30). Následně se spolu s kolegy spisovateli Josteinem Gaarderem, Ulfem Starkem, Dorthe NorsovouSjónem zúčastní tradičního Severského literárního večera ve Studentském klubu Celetná (19.00). Podrobný program celého Světa knihy naleznete na sk2016.svetknihy.cz.