Oni se vlastně naši učitelé k nám takhle jednosměrně nikdy nechovali, na hodinách vládla živá komunikace a dost z toho, co mě naučili, jsem později skutečně využila. Ale ono se to tak hezky poslouchalo, partner v dialogu, protože to vonělo Západem, stejně jako individualismus a trh a privatizace a mastné (v obou smyslech) hamburgery u McDonalda. V té Americe to dělají určitě ještě nějak líp! Psala se raná devadesátá léta a můj svět byl plný nových pravd.

Jak to dělají v Americe, mi k mému zklamání neukázali ani na vysoké. Na žurnalistice bylo k dialogu mezi studenty a pedagogy paradoxně ještě dál než na bohnickém gymnáziu. Na přednášku harvardského profesora, politického filosofa Michaela Sandela na pražské právnické fakultě jsem tak byla zvlášť zvědavá. Jeho vystoupení se totiž opírají právě o interakci s publikem. Rektor oxfordské univerzity označil jeho práci se studenty za „nejlepší sokratovský dialog od Sokrata“ a sám Sandel se „znovuobjevením zapomenutého umění demokratické debaty“ proslavil dokonce natolik, že dnes vystupuje i na stadiónech pro tisíce lidí.

Pražská přednáška se jmenuje Co si za peníze nekoupíte – morální limity trhu. Dle mého nepodloženého podezření se zrovna na právnické fakultě pojmy trh a morálka vedle sebe tak často nevidí. Sandel do toho skočí rovnýma nohama: „Tak co by peníze neměly umět koupit, i když by moc chtěly?“

Ozve se dívčí hlas: „Lásku.“

Smích brzy umlkne, je jen oťukávací, abychom se navzájem ujistili, že to celé lze brát vážně.

„Život, štěstí,“ zní sálem.

„Opravdu si myslíte, že si nemůžete koupit štěstí? Kdo si myslí, že ano, přihlaste se... A teď, kdo si myslí, že ne...“ Sandel přehlíží les rukou, je to mezi studenty skoro půl na půl, no jo, ruka trhu sice už dávno nevoní Západem, spíš smrdí, ale čich se zjevně rozvíjí až s věkem.

„A co přátelství? Dá se koupit přátelství?“

Oddychnu si, že aspoň zde se shodneme na záporné odpovědi.

„Koupit si kamaráda by asi nešlo. Ale peníze v řadě případů fungovat budou. Vezměte si ledviny. Jo, nové ledviny. Jste nemocní, tak si prostě koupíte nové, třeba na černém trhu, čistě z praktického hlediska peníze zafungují,“ pokračuje Sandel. „V jednom americkém městě zjistili, že děti málo čtou. Atak jim začali za čtení knih platit. Je to správné?“

„A kolik?“ ptá se někdo. Právníci jsou praktičtí!

„Dva dolary.“ – „Jenom?“ – „Musela to být bichle, nebo stačil sešitek?“

Rozbíhá se debata, padají pro a proti. Sandel je chytá, vypreparuje zásadní část, přetočí ji v ruce a vrátí mezi studenty jako pingpongový míček.

„Platit za čtení, to někdo upad asi.“ – „Ale co když v sobě nějaké dítko objeví vášnivého čtenáře? Nebyla by škoda to alespoň nezkusit?“ – „Mně táta zaplatil, abych přečetla soubor antické filosofie a odnesla si něco do života.“ – „A byla to dobrá investice, pamatuješ si z toho něco?“ – „Ne.“

Sandel zasáhne přesně v okamžiku, kdy už je každý argument třikrát obrácen vidlemi a pozornost sálu začíná upadat.

„A co vaše velké evropské téma, uprchlíci? Co si myslíte o dohodě s Tureckem, o obchodování s počty uprchlíků? Není to v něčem podobné jako platit za četbu knih?“

Cítím, že se sál narovnal. Sandel ví přesně, co dělá. A už se hlásí první příspěvky do debaty, a další. A další. Všechno jsme to už slyšeli, ale zároveň – ne takhle. Sandelova metoda je jednoduchá: poslouchá, co mu lidé doopravdy říkají, ne jen to, co chce slyšet, a reaguje na řečené, ne jen na vlastní iluze a haluze. Stejně by se to mělo odehrávat v celém veřejném prostoru, ne pouze zde v baráku pod Letnou.

V tom je taky hlavní přínos Sandelovy přednášky. Nejde tolik o jeho jasně formulované názory, že peníze mění význam konání, že se z placené četby nestane způsob rozšiřování obzorů, ale brigáda, že snahy vyřešit akutní humanitární situaci ústí v obchod s lidmi. To důležité je na věci přicházet společně, v dialogu. Citlivě, neagresivně, ale vytrvale a zaujatě poznávat různé argumenty a skrz ně, třeba, poznat druhého člověka.

A já konečně vím, jak to dělají v té Americe. Teda někteří.