Archív Newton konkrétně eviduje ke klíčovým slovům uprchlík, utečenec a imigrant přes 85 500 mediálních textů. Slova daňový únik či daňový ráj obsahovalo desetkrát méně článků. Velká část z nich se přitom týká malých úniků a elektronické evidence tržeb a daňové ráje zmiňuje zhruba 2200 textů. Na uprchlickou krizi dle ministerstva vnitra dáváme okolo 1,5 miliardy (z nichž velká část stejně končí v platech a investicích v rámci ČR). Přesunem zisků do daňových rájů ztrácí Česko podle odhadů think-tanku Glopolis až 57 miliard ročně.

Problém daňových rájů, které umožňují snižovat odváděné daně a případně skrývat příjemce zisků a prát peníze, nevznikl s Panama Papers. Státy EU podle oficiálních odhadů přijdou v důsledku daňových úniků, podvodů a manipulací ročně až o 27 biliónů korun (dvacetinásobek rozpočtu ČR). Z toho asi za pětinou stojí přesun peněz právě do různých „rájů“.

A je to problém neustále sílící. Ekonom z Berkeley Gabriel Zucman ve své knize Skryté bohatství národů odhaduje, že za posledních pět let objem peněz v daňových rájích vzrostl o 25 %. Podle Zucmana je dnes offshore skryto 8 % privátně vlastněného světového bohatství. Kolik toho před svými státy ukryly korporace, se odhaduje hůře. Zucman ale spočítal, že za posledních 25 let kvůli daňovým rájům reálná míra daní odváděných korporacemi americké vládě klesla o třetinu. Tato „černá díra“ je podle něj jedním z hlavních zdrojů ekonomické krize Západu posledních let a nevyrovnanosti veřejných rozpočtů.

Nejvíce nicméně daňové úniky a manipulace poškozují Třetí svět. I nejumírněnější odhady organizace ActionAid hovoří o tom, že rozvojové země ztratí úniky zisků nadnárodních korporací do daňových rájů okolo 160 miliard dolarů ročně. To je výrazně vyšší částka než celkový objem oficiální rozvojové pomoci poskytované chudým zemím. Západní státy z daní svých občanů marně dolévají sud, který je kvůli slabosti mezinárodní regulace i místních vlád zespodu pořádně děravý.

Jak to funguje? Kapitál z chudých ekonomik často odchází pomocí tzv. transfer mispricingu. Společnost, která v Africe něco těží, pěstuje či vyrábí, prodá produkt za sníženou cenu sesterské firmě sídlící v daňovém ráji. Sníží si tím zisk a daně. K prodeji za vyšší cenu pak dojde z „daňově výhodnější“ země. Analogicky probíhají uvnitř korporací převody hůře kontrolovatelných služeb. Oblíbené je také vnitřní financování pomocí půjček. Těžařská společnost v jihoamerické zemi je financována úvěrem od sestry na Bermudách. Úroky z půjčky si odepisuje z daní, čímž redukuje ty placené v chudší zemi a zisk je přesměrován tam, kde se platí daně minimální.

Podobné praktiky na hraně manipulací a tzv. agresivní optimalizace zatěžují chudé státy všech kontinentů – od Bangladéše po Peru. Odebírají prostředky, které pak těmto zemím chybí k rozvoji vzdělávání a zdravotnictví. ActionAid spočítala, že jenom jedna australská těžařská společnost „ušetřila“ v chudičkém Malawi na daních tolik, že by se z toho dalo zaplatit na rok 39 tisíc učitelů či 8500 doktorů. Americký byznysmen a respektovaný výzkumník v oblasti globálních daní Raymond Baker nazval vyhýbání se daním v chudém světě „nejodpornější kapitolou globální ekonomiky od dob otroctví“.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Kritici nejspíš namítnou, že přesuny peněz do daňových rájů jsou formálně často legální a že s nezaplacenými daněmi nelze pracovat jako s čistou ztrátou. Peníze někomu zůstanou (může část investovat) a ušetřené korporátní dolary ve Třetím světě mohou snižovat ceny, které platíme na Západě. Daňové ráje a úniky mají ale i vedlejší negativní účinky.

Lze se oprávněně ptát, jak by asi dnes tak proklínanou ekonomickou migraci omezilo, kdyby více peněz zůstalo v chudých zemích, z nichž lidé utíkají, či v těch sousedních, které mohou migraci pohlcovat. Nejchudší státy totiž na daních vybírají okolo 15 % HDP oproti 37 % v rozvinutém světě a tato neefektivita tvoří jednu z hlavních příčin jejich chudoby.

Dalším vedlejším účinkem je dle řady autorů vyšší zadlužení států, a tím jejich větší závislost na půjčkách a na globálním kapitálu, který by přitom měly regulovat. A pak je tu dopad na důvěru ve stát a na ochotu obyčejných lidí platit daně.

Češi podle výzkumu společnosti MEDIAN pro think-tank Glopolis asi čtyřikrát nadhodnocují to, kolik z daní a odvodů vybraných v Česku se „prošustruje“ kvůli korupci a neefektivitě veřejných zakázek. Vedle dojmu, že stát plýtvá, je pak hlavním důvodem a omluvou vlastních kompromisů při placení daní právě pocit nových nerovností, vědomí rozdílných možností běžného člověka a velkých hráčů omezovat placení svých daní, nebo se dokonce podílet na určování pravidel jejich výběru.

84 % respondentů výše zmíněného průzkumu si myslí, že velké úniky probíhají na úrovni velkých firem a na daních jsou biti hlavně obyčejní lidé. Jako zásadní důvody daňových úniků vidí propojení byznysu s politikou a nedokonalá mezinárodní pravidla umožňující mimo jiné vyvádění kapitálu do daňových rájů. Není divu, že 48 % respondentů pak považuje za přijatelné, když se jednotlivec vyhýbá platbě daní metodami na hraně zákona. A že jich řada přiznává, že rádi ušetří nepožadováním účtenky po opraváři či prací na hraně švarcsystému.

Nedostatečná efektivita ve výběru „velkých daní“ zkrátka legitimizuje úniky na mikroúrovni. Obojí má negativní dopad na veřejné zdroje a služby, které stát poskytuje. Což směřuje k další neochotě všech daně platit a podílet se na společenském kontraktu. Přiznám se, že mne tahle spirála rozkladu legitimity demokratického státu děsí víc než oblíbená vágní poselství o rozkladu západních hodnot, za které si mluvčí často dosazuje výhradně hodnoty vlastní.

 

Oproti tištěné verzi článku doplňujeme reakci autora na nově zveřejněné údaje ministerstva financí: Ministerstvo na údaj Glopolisu, že Česko přesunem zisků do daňových rájů ztrácí až 57 miliard ročně, reagovalo v tom smyslu, že podle konzervativního odhadu OECD přepočteného na ČR nám úniky do daňových rájů berou na daních „jen” 6–15 miliard ročně, další ekonomové hovoří o 20–25 miliardách. Kritická studie Transparency International a Bisnode upozorňuje i na to, že za osm let dostaly firmy se sídlem v daňových rájích ve veřejných zakázkách od českého státu 244 miliard – ztráty tvořené neprůhledným offshore vlastnictvím se tedy nemusejí týkat jen výběru daní, ale i posílení neefektivity investic.