Článek
Dvě, tři, čtyři – než se do Klementina začali trousit kolegové knihovníci na směnu. Přibližně za rok sešit popsal, a buď ho zahodil do kouta, anebo, pokud byla zrovna ruka nakladatelů otevřená, vydal sbírku.
Básnická sbírka v jeho pojetí byla koncept, jaký nemá v české literatuře obdoby. Vybral si pokaždé spřízněného čtenáře a nechal ho libovolně probírat se sešitem. Do jeho výběru ani do řazení básní už potom nijak nezasahoval.
Rozervárny a lihotvary. V honitbě Boží. Zabít se tiše. Zarakvití. Už z pouhých názvů těch knih čiší zmar. Nicota. Rouhání. Výsměch. Bůh? Poklekni. Kaj se! Popel. Slzy. Azase zmar a nicota, z níž nevede cesta ven.
Nalámu si hlavu plnou sirek / Ubalím cigaretu z děsuplných chvilek / Vykřesám plamen a stáhnu uši / Co dít bude se teď nevytuším.
Salava ovšem nebyl salónním postdekadentním ekvilibristou chmurných veršů jako třeba J. H. Krchovský, k němuž je neprávem přirovnáván. Dětství prožil po nemocnicích a plicních sanatoriích, a vidět na postelích kolem umírat chlapy na tuberu, to je setsakramentsky silné kafe. A Salava ho ve svých básních nikdy nezjemňoval smetanou.
Michal Šanda
Jeho profese knihovníka a pocit literárního outsiderství ho přivedly ke spolupráci na Wernischově tetralogii o zapomenutých a opomíjených básnících dob minulých: Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu, Quodlibet a Živ jsem byl!.
V rozhovoru pro magazín UNI o tom Miroslav Salava řekl: Začalo to tak, že mě Ivan oslovil a přinesl mi seznam jmen autorů a názvů sbírek, časopisů, novin. Já mu to potom expedoval. Zajistil jsem mu i pří stup do oddělení starých tisků a rukopisů a do Národního konzervačního fondu, jednoduše řečeno, v prvopočátku jsem mu zajišťoval nadstandardní servis. Po pár týdnech spolupráce jsem nabídl nějaká vlastní pátrání a objevy. Pár zapomenutých autorů je tedy nalezených mnou, ale tím bych se moc neprsil. Spíš šlo o zpřístupňování fondů, opravy v citacích jmen a názvů sbírek a časopisů, vročení. Prostě taková nimravá knihovničina, v tom nejlepším slova smyslu práce služebná a pomocná. Baví mě a je to pro mne svým způsobem dobrodružství, takhle něco spojovat, propojovat, objevovat, tahat to z nicoty. Tím, že jsem pomáhal objevovat ty zapomenuté, jako bych zachraňoval zároveň sám sebe pro teď a snad i pro potom.
Své bytí shrnul před nedávnem zesnulý Miroslav Salava do všeříkajícího dvojverší: Přibij mne ke dnu Pane pevně / Ať nevyjdu z bytí levně!
