O tom, jak ničivá může být naopak mimořádná paměť, píše Borges ve slavné povídce Funes, muž se zázračnou pamětí. Její hrdina je naprosto diskvalifikován tím, že nedokáže zapomínat. I v méně vyhrocených případech můžeme pozorovat, jak fenomenální paměť neblaze ovlivňuje rozum. Aktuálně to předvádí pan prezident s Ferdinandem Peroutkou.

Se svou špatnou pamětí si matně vzpomínám na vysloužilé stalinisty, kteří počátkem normalizace nahradili na katedrách marxismu vyhozené reformní soudruhy. Všichni byli Peroutkou posedlí, zatímco nám to jméno už skoro nic neříkalo. Peroutka představoval až do počátku šedesátých let nejvlivnější hlavu antikomunistické opozice, a proto se o něm šířily všemožné pomluvy. Později jej vystřídali jiní opozičníci, ale staří propagandisté na dávné kampaně nezapomněli a oživovali je i v dobách, kdy už byl Peroutka jen bezvýznamný stařec.

Zeman studoval o nějakých deset let dřív než já a zažil antiperoutkovské tažení v plné síle. Možná studentům tenkrát ukazovali i nějaký podvržený dokument, který se vryl do jeho sloní paměti. A nyní má kvůli tomu z ostudy kabát.

Dobrá paměť kolegů mne asi nejvíc ničila, když jsem kdysi pracoval jako noční uklízeč v metru. Před zahájením práce jsme vždycky dvě tři hodiny seděli v uklízečské komoře, já si chtěl číst, ale oni klábosili. Každý do neuvěřitelných podrobností vyprávěl o tom, co přes den prožil. Knihu jsem musel zaklapnout, valilo se na mne tsunami banalit. Můj kamarád Venca, jinak rockový muzikant, to od nich chytil. Vyvinula se u něj dokonce jakási psychická porucha, která ho nutila převyprávět všechny vjemy a zážitky z každého dne. Jenže to nestíhal – o jedné prožité hodině mluvil dvě hodiny, marně doháněl svůj čas a trpěl jako zvíře.

Mé nejsilnější vzpomínky jsou senzuální, vidím obrazy, evokují se mi chutě a vůně, ale souvislosti mi často unikají. Proč jsou pro mne nezapomenutelné vykrmené husy na venkovském dvorku za hospodou, jejichž obrysy se zvolna rozpouštěly v soumraku? Nevím. Musel bych si vymyslet nějakou situaci nebo příběh, aby to dávalo smysl. Čím horší máme paměť, tím víc nás nutí vyplňovat mezery logickými a narativními konstrukcemi. Nejenže je všechno jinak, ale všechno jinak i bylo. To jen starý poctivec Venca se za cenu příšerného stresu pokoušel zachytit skutečnou minulost, dobří vypravěči si ji vymýšlejí.

Setkávám se občas se svými dávnými láskami, třeba i po čtyřiceti letech, kdy jsme se nevídali. S každou jsem prožil nějaký příběh, většinou pěkný, paměť ho ohladila a zredigovala. Vždycky mne trochu zaskočí, když se ukáže, jak odlišný příběh prožila ona se mnou. Většinou rovněž pěkný, jen o něco legračnější. Zatímco já si vybavuji její půvaby a své roztoužení, v jejím podání se jevím spíš jako zbrklý a neohrabaný komik. Možná má ještě horší paměť než já, říkám si, ale nejsem si tím tak docela jist.