Jaké jsou podle tebe nejčastější mýty o inkluzi?

Začíná to už přívlastky spojovanými s termínem inkluze – třeba „plošná inkluze“, „postupná inkluze“ či „rozumná inkluze“. Nikdy nikdo nechtěl zavádět inkluzi plošně, speciální školy jsou a nadále budou součástí českého vzdělávacího systému. Slova „postupná“ a „rozumná“ také nedávají žádný smysl – společné vzdělávání, o kterém zde hovoříme, má pouze jednu formu, která se zde realizuje už od roku 2004. Nejde tedy mimochodem o žádný unáhlený výmysl. Například v loňském školním roce byl celkový počet žáků s postižením integrovaných v běžných základních školách téměř 46 tisíc.

Dalším častým mýtem je obava ze zhoršení kvality výuky, přitom je to přesně naopak. OECD nedávno vydalo analýzu, v níž se věnuje neúspěšným žákům. Z ní jasně vyplynulo, že se jejich větší podíl vyskytuje na školách, které své žáky dělí do výkonnostních skupin, než na školách, které všechny vzdělávají společně. Z analýzy je rovněž jasně patrné, že je v České republice silný vztah mezi nízkým socioekonomickým statusem rodiny žáka a jeho neúspěchem v matematických testech. Vzdělání přece musí být fér. Musíme umět dát všem dětem stejnou šanci.

Co se v oblasti inkluzivního vzdělávání skutečně změní letos v září?

Zaprvé bude mít dítě ze zákona nárok na financování podpůrných opatření, například doučování či asistenta pedagoga. Dříve tyto peníze školy horko těžko sháněly přes různé krátkodobé dotační programy, a neměly tak jistotu, co bude příští školní rok. A zadruhé je to změna rozvrhu žáků s lehkým mentálním postižením (LMP). Dříve museli ti z nich, kteří se vzdělávali v běžných školách, složitě přecházet na určité hodiny do jiných tříd. Od září budou moci zůstávat v jedné třídě se svými spolužáky, na které jsou zvyklí. I nadále ale budou jejich výstupy sníženy dle jejich možností. A samozřejmě se pořád budou moci děti s LMP vzdělávat také ve speciálních školách.

Právě ten druhý bod se v médiích za přizvukování některých politiků objevil ve zkratkovité podobě, kdy se tvrdí, že se všichni postižení žáci od září přesunou do běžných škol a budou vzděláváni podle stejných osnov jako ostatní, což prostě není pravda.

Novela školského zákona je už rok schválená. Proč se podle tebe odpor politiků proti inkluzi zdvihl právě teď?

Jediný způsob, jak lze jejich otočky vysvětlit, jsou blížící se volby. I když loni většina z nich pro zákon hlasovala a prezident ho následně podepsal, nyní mnozí obracejí. Snaží se získat nové voliče a mají pocit, že když českou veřejnost polarizovalo téma uprchlíků, je odpor k inkluzi dalším způsobem, jak získat laciné politické body. Paradoxně to, co za inkluzi mylně vydávají, se zde vůbec zavádět nebude. Budují tak ve společnosti strach z něčeho, co ve skutečnosti není reálné. Je otázkou, čemu a komu vystrašená společnost prospěje. Odpověď zdá se přinesly slovenské volby: v naštvané společnosti plné strachu a obav se nejlépe vede extremistům.

Tématem začleňování se zabýváš dlouhodobě – pozoruješ v poslední době vzrůstající napětí a polarizování veřejné debaty? A má to nějaký vliv například na práci České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání?

Polarizace společnosti je v posledním roce obrovská, a není to jen kvůli uprchlíkům či inkluzi, další téma je třeba Norsko a dětské domovy, respektive pěstounská péče. Myslím, že zde chybí osobnost, která by veřejnost uklidňovala a spojovala. Dříve tuto roli zastával Václav Havel, dnes tu ve veřejném prostoru nikoho takového nevidím.

Vliv na naši práci to má ten, že musíme spoustu času věnovat vysvětlování různých nesmyslů. Jsme popravdě vyděšení z toho, co všechno nepravdivého se v médiích objevuje. Osobně mi přijde neuvěřitelné, jak může nejčtenější bulvární deník dle svých slov „vyhlásit kampaň Stop škodlivé inkluzi“. Jak mohou média vyhlašovat kampaň? Kde to jsme?

Řada autorů říká, že frustrace a hněv části společnosti, který se silně projevuje i v debatách o inkluzi, pramení z pocitu bezmoci, „ztráty hlasu“ a že by pomohlo, kdyby se tito lidé občansky angažovali třeba v místě svého bydliště. Ale jak toho dosáhnout? Jak je podnítit k jiné veřejné aktivitě, než je komentování článků na internetu?

Nejvíce mě fascinuje ten čas, který internetovému komentování lidé věnují. Nechápu, proč ho raději nestráví nějak smysluplně, se svou rodinou či přáteli. Lidé se přirozeně bojí neznámých věcí, a protože u mnoha témat, ať už je to inkluze, či uprchlíci, jim osobní zkušenost chybí, tak svůj strach promítají do často až nenávistných reakcí. I v tomto může inkluze pomoci. Měli bychom si už od dětství zvykat, že žijeme v různorodé společnosti. Navíc člověk nemůže vědět, zda se on sám někdy nestane tím „jiným“. A zřejmě by pak také nechtěl být ze společnosti pro svou jinakost vyčleněn.

Zvyšování veřejné angažovanosti je určitě cestou k lepšímu porozumění, ale musí zde být i nabídka z druhé strany – od místního úřadu, školy, spolků či svazů. Zároveň je v současné době zřejmé, že bez vzdělávání k aktivnímu občanství se neobejdeme. Často ho nahrazuje právě jen to bezduché a velmi štvavé komentování na internetu.