The Noise of Time pojednává o osudu Dmitrije Šostakoviče (1906–1975), předního představitele ruské hudební moderny, který se narodil do doby plné turbulencí, zažil soumrak carského Ruska, revoluci, kult osobnosti, světové války i částečné uvolnění poměrů po Stalinově smrti. Anglickému prozaikovi tak posloužil k přímo ukázkové demonstraci ničivého dopadu dějin na jednotlivce.

Nadějný skladatel, jehož opera Lady Macbeth Mcenského újezdu je úspěšně uváděna po celém světě, upadne v roce 1936 v nemilost, když inscenaci tohoto jeho díla navštíví sám Stalin a následně vyjde v deníku Pravda úvodník pod titulem Chaos místo hudby, obsahující příliš mnoho gramatických chyb, aby bylo zjevné, že pochází z pera toho, koho nebylo možné opravovat. Šostakovič ví, že to znamená konec. Vyhledá pomoc u svého vlivného ochránce maršála Tuchačevského, ten je však zanedlouho sám zatčen a popraven.

Spiknutí osnující atentát na Stalina bylo odhaleno právě včas. V okruhu Tuchačevského nejbližších, kteří byli zatčeni a posléze zastřeleni, byl i vážený muzikolog Nikolaj Sergejevič Žiljajev. Možná na odhalení čekalo i spiknutí muzikologů, skladatelů a poté i trombonistů. A proč by ne? Svět je jedno velké šílenství.

Dmitrij Šostakovič je předvolán na NKVD, aby vypovídal o svém angažmá v Tuchačevského skupině. Dva dny se loučí s rodinou a pak jde na jistou smrt. Jenže i jeho vyšetřovatele mezitím semele nevypočitatelné a absurdní soukolí teroru a vyšetřování už se nikdy neobnoví. To však Šostakoviče nezbaví nejistoty, zda a za jakých podmínek bude moci tvořit a existovat. Protože nestačí sovětskou Moc milovat; ona musí milovat vás.

Román The Noise of Time začíná silnou scénou jako z Kafkova Zámku: mladý skladatel se každý večer oblékne, sbalí si do kufříku kartáček na zuby, spodní prádlo a cigarety, políbí spící dceru, rozloučí se se ženou a jde si na noc stoupnout na chodbu vedle výtahu, kde na ně čeká. Je to přeci mnohem důstojnější, než kdyby si pro něj přišli uprostřed noci a odvlekli ho v pyžamu před zraky jeho milovaných. A vypadá to pak, že nemá strach. Jenomže strach ho bude provázet celým zbytkem života. Odteď už budou existovat jen dva druhy skladatelů: ti živí a vyděšení – a pak ti, co jsou mrtví.

Tato slibná úvodní scéna, obrazově odkazující k Abuladzeho stylizovanému filmovému podobenství Pokání z roku 1984, je ale bohužel zároveň i posledním skutečně silným literárním prožitkem. Barnesův text ze všeho nejvíc připomíná zápis z laboratorního cvičení: přišpendleného Šostakoviče tu spisovatel coby brouka vystavuje působení různých vlivů – tu všudypřítomného Stalina, tu tupého a splachovacího aparátčíka, tu pokoření, když je skladatel přinucen v rámci svého amerického turné veřejně denuncovat Stravinského, jehož ve skutečnosti bezmezně obdivuje.

Celkem bez pohnutí sledujeme, jak nadaného hudebníka, jenž chtěl prostě jen skládat a hrát, postupně drtí strach a hluk doby, který ho stále více formuje k obrazu svému. Na konci románu opouštíme morálně zlomeného starce, který plave v odměnách a vyznamenáních jako kreveta v krevetovém koktejlu. Barnes má pro jeho selhání pochopení, ale čtenáři ztotožnění s hrdinou nijak neusnadní.

V románu, psaném ve třetí osobě a v minulém čase, se přímá řeč objeví jen sporadicky. Text je zcizující, suchý, odtažitý, vyprávěný z perspektivy nezaujatého pozorovatele, byť nám občas dává nahlédnout do hrdinovy hlavy. Barnes v sobě nezapře zručného esejistu – balancuje na hraně mezi dokuprózou a esejem o síle moci. Třeba Šostakovičova rodina a vlastně i tvorba samotná zde působí spíše jako stafáž či nedbale načrtnuté kulisy.

Barnes zkrátka píše stejně chladně, jako je chladná samotná absolutní moc. Koho ale víc než její mechanismy zajímá sám Šostakovič a víc než odosobněné eseje knihy, které hýří působivými literárními obrazy i vtipem, ať raději sáhne po skladatelových pamětech Svědectví (česky AMU 2005) zaznamenaných Solomonem Volkovem.