„Nebudu financovat něčí soukromé zájmy. Město není od toho, aby sanovalo spisovatele,“ odpověděl prý před časem pražský radní pro kulturu Jan Wolf na otázku, proč Praha letos drasticky snížila dotace na literaturu, na rozdíl od jiných druhů umění. Pokud něco takového opravdu řekl (v dnešním informačním rumišti lze komukoliv vložit do pusy cokoliv), dalo by se to odbýt tím, že pan radní pro kulturu je holt spíš sportovec. Na nedouky jsme na tomhle postu v Praze nakonec zvyklí. U člověka z KDU-ČSL, která vlastní v kultuře i ministerstvo, jsme až tolik nekulturnosti pravda nečekali. Aspoň že je Praha už dva roky Kreativním městem literatury UNESCO. To si může Jan Wolf vždycky napsat na odznáček. Problém je, že nejde jen o jednoho radního.

Literatura je dlouhodobě nejpodfinancovanější obor umění u nás. Jako herec, režisér, hudebník, výtvarník nebo choreograf se pořád ještě můžete, byť s problémy, uživit. Jako spisovatel se tu uživí Viewegh. Zatímco film je profesionální záležitost a podporují ho soukromí sponzoři, komerční televize i miliónové státní fondy, literatura je koníček. Ať si každý ťuká do klávesnice, kdy chce, ale dotovat to nikomu nebudeme.

Současná česká literatura není v bůhvíjaké kondici, ale představa, že dobré knihy vznikají tam, kde je spisovatel po večerech šudlí po návratu z reklamky, a pak je v lepším případě vydá bez toho, že by si nechal zaplatit, v horším to vydání sám zacáluje, je prostě mylná. Víte, proč dnes celý svět čte skandinávské detektivky? Protože nikde na světě není státní podpora literatury a jejích překladů tak silná jako ve Skandinávii. Civilizované malé národy prostě své spisovatele sanují. Vědí, že se jim to vyplatí.

Vysvětlovat radnímu Wolfovi, co pro turistický ruch jeho města znamenají jména jako Kafka, Hašek, Hrabal, Kundera nebo Havel, je zřejmě zbytečné. Literatura je „soukromý zájem“, zatímco sport si v jeho svalnaté mysli zaslouží všemožnou veřejnou podporu. Kupodivu, za fotbalisty z minulého století do Prahy nikdo nejezdí. Ale co. Když už u nás dochcípává literatura, aspoň se můžeme chlubit mezinárodně uznávaným divadlem, hudbou a komunální kulturní politikou. Nebo…?