Proč vás zrovna Stu Mead tak oslovil a jak vznikla vaše vzájemná spolupráce?

Mečl: Stu Mead je donedávna mainstreamovou kritikou opomíjený americký malíř, který se kvůli tématům, jimiž se zabývá, dostal až do uměleckého undergroundu. Narazil jsem na jeho díla při psaní článku o rouhání v současném umění, který vyšel v časopise Umělec v roce 2004. Před několika lety jsem ho pak navštívil v jeho berlínském ateliéru a nabídl mu vydání monografie. Práce na knize trvala dva roky. Bylo například potřeba poslat z Ameriky archív jeho děl z doby, než se usadil v Evropě, celý ho roztřídit a přesvědčit Stua, že do monografie patří i věci z jeho avantgardistického období.

Současné umění je hodně intelektuální. Člověk k jeho pochopení často musí znát souvislosti – historické, společenské, kulturní. Mead působí jako úplný protiklad. Jeho dílo vypadá téměř jako erotický komiks ze života. Nic složitého, jen jednoduché a někdy až banální příběhy…

Klodová: V tomto vám musím oponovat. Aby si divák jeho tvorbu užil, potřebuje určitou sumu znalostí. Meadova tvorba je koncentrací informací o vývoji americké malby v klasickém i populárním kontextu. Nezapře inspiraci expresionismem, kulturou padesátých let, pop artem. A využívá i všech strategií, jež poskytla postmoderna. V jeho tvorbě se specificky odráží problematika identity, kterou právě americké akademické prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech uvedlo do centra světového dění. A genialita Stua Meada spočívá v tom, že celý tento teoretický fundament dokázal přetavit v něco naprosto odzbrojujícího, tak odzbrojujícího, že si člověk před jeho díly připadá jako dítě. Není divu, že pak zapomene na všechny intelektuální zákruty a jen jeho obrazy v úžasu obdivuje.

Stu Mead: Horse Window (2005)

Stu Mead: Horse Window (2005)

FOTO: Divus/repro z Meadovy monografie

Mečl: Pro ty, co znají a mají rádi obrazy M. C. Eschera, Otty Dixe, Petera Howsona, nebo pro čtenáře Junga, Freuda a moderní americké literatury jsou Meadova díla necenzurovaným pohledem do myšlenek moderního člověka a svobodným experimentem s tím, co v nich lze zahlédnout.

Jaký je Stu Mead vlastně člověk?

Mečl: Trpí vrozenou chorobou, která omezuje jeho pohyblivost. Chodí s velkými obtížemi, ale rád si v Berlíně, kde žije, zajde aspoň na malou večeři a sklenici červeného vína do nedalekého bistra. Je v okolí kreuzbergské Oranienstrasse známou a oblíbenou postavou. Prodejem svých obrazů a ilustrací pokryje nájem malého přízemního bytu a zbude mu i na skromné povyražení. Žije sám, ale není osamělý. Má mnoho uměleckých přátel. Patří mezi ně i legenda berlínské alternativy, malíř a fotograf Reinhard Scheibner.

Kořeny Stua Meada jsou v jeho rodných Spojených státech, které jsou vůči erotickému umění často prudérní. Osobně jsem před pár lety zažil v Muzeu moderního umění v New Yorku výstavu Mariny Abramovičové s nahými modely, kde u vchodu stál policista a kontroloval věk návštěvníků. Jak v tomto prostředí může vzniknout něco podobného, jako jsou Meadovy obrazy?

Mečl: Ani v Americe tomu tak nebylo vždy. Ve dvacátých či šedesátých letech se výstřelky surrealismu a dada promítaly i do každodenního života a zábavy velkoměst. Každá země či region má svá období vrcholu a úpadku svobody. Vždy to souvisí s hloupostí, nevzdělaností, ale i úzkou specializací lidí u moci. Hlupák ani odborník bez širšího vzdělání nemají argumenty do diskuse o věcech veřejných. Taková moc nahrazuje svou intelektuální impotenci zákony, nařízeními a cenzurou. V podstatě nedůvěrou k těm, kterým má sloužit.

Ostatně poslední roky také žijeme v období zvýšené koncentrace hloupých specialistů u moci. Vezměte si většinu republikánských lídrů v Americe, Sarkozyho ve Francii, káčata v Polsku, Orbána v Maďarsku, Putina v Rusku, Zemana s Babišem u nás. Ti všichni nám servírují konzervativní pořádek skrz vlivný kruh svých přátel a oblíbenců, na něž se však žádná omezení nevztahují.

Stu Mead: Breast Fountain (2012)

Stu Mead: Breast Fountain (2012)

FOTO: Divus/repro z Meadovy monografie

I v takovém prostředí jsou ale umělci, kteří nepodlehnou autocenzuře a nezáleží jim na tom, zda budou jejich díla institucionalizována. Pro umělce, jako jsou Stu Mead nebo Mike Diana, jsou nějaká forma státní podpory nebo možnost dnes tak populárních placených rezidencí naprosto nemyslitelné. Naštěstí mají svou, mnohdy mezinárodní, skupinu obdivovatelů, která jim umožňuje v takovém prostředí přežít. A v nejhorším jim i pomůže usadit se v zemi, kde je v té chvíli svobody víc.

V roce 1990 proběhla v New Yorku objevná a vlivná výstava High and Low: Modern Art and Popular Culture, která ukázala na propojení toho, čemu říkáme vysoké, vznešené a seriózní umění s tvorbou řekněme spotřební, pokleslé až kýčovité produkce. Kde je dnes hranice mezi uměním a kýčem a na jaké její straně se podle vás Stu Mead pohybuje?

Klodová: Hranice mezi uměním a kýčem je od doby postmoderny prostupná jako ta mezi dvěma zeměmi schengenského prostoru. Ale termín postmoderní je už nyní nadávka, takže je nutno upřesnit, že aluze k historickým a popkulturním momentům, které Stu používá, nemají pouze intelektuálně dráždit, ale fungují také jako odkazy ke ztracenému ráji, snění o čistých symbolech, o nezávislosti fantazie na realitě.

Na internetových stránkách autora najdeme varování, že obrazy jsou určeny jen osobám starším osmnácti let.

Mečl: Toto varování občas musíte použít, aby nebyl váš web právně napaden, nebo dokonce na základě rozhodnutí soudu smazán. U knih to zásadně neděláme. Nejdou smazat a pálit se je nikdo nechystá. Zatím. Svoboda projevu je ale omezována každým dnem. V Evropě jsme se v šedesátých letech s obtížemi a díky občanské neposlušnosti vrátili na úroveň svobody let dvacátých a třicátých. Od té doby to však jde zase z kopce. Silné osobnosti ze stranických, podnikatelských a ostatních vlivných kruhů si dnes hrají na konzervativce nebo obránce hodnot. Svobodu, výstřelky a úchylky si sami užívají za dveřmi chráněnými bodyguardy, případně se jen draze a bez fantazie přejídají. Po ostatních pak chtějí, aby se přejídali levně, chodili do práce a nemysleli na hlouposti, které je z jejich strany těžké zmanipulovat. My jsme zastánci pestré a rafinované svobody pro všechny a všude.

Přiznám se, že i za sebe jsem měl potřebu jako ilustrace k tomuto rozhovoru vybrat autorova spíše krotší díla. Jak Meadovo umění působilo na vaše spolupracovníky? Nevnímal ho někdo jako naivní až primitivní?

Mečl: Stane se, že se kniha nelíbí i někomu z našeho volnomyšlenkářského nakladatelství. A je to tak správně. Jsem rád, že u nás žádné tituly nejsou přijímány vlažně nebo jako obchodní záležitost. Stu, i jako člověk, je miláčkem mých přátel a kolegů. No a já musím mít rád všechny knihy, co vydáváme, a jejich případná naivita pro mne není negativní hodnotou. Tou je jen hloupost a arogance.

A jak vás vlastně napadlo vydat Meadovi reprezentativní monografii? S distribucí knih českých nakladatelů jsou ve světě zpravidla značné problémy.

Mečl: V případě našeho Divusu to neplatí. Již od roku 2000 máme díky anglické verzi časopisu Umělec distributora ve Velké Británii a později jsme získali zastoupení i v USA. Nyní jednáme v Paříži a vypadá to velmi dobře. Důvodem je, že knihy vydáváme v oddělených jazykových mutacích – některé z nich vycházejí nejprve v cizím jazyce a občas na českou verzi ani nedojde.

Stu Mead: Cabin Fever (2010)

Stu Mead: Cabin Fever (2010)

FOTO: Divus/repro z Meadovy monografie

Publikujeme v původním jazyce první vydání zahraniční beletrie, knih o umění a třeba i audioprojekty. Monografii Stua Meada, ale i tituly, jako jsou Six: Punk’s Dead nebo Mike Diana: America: Live/Die, si i v Česku můžete pořídit pouze v angličtině. V Londýně je nakladatelství Divus se svou vlastní galerií chápáno jako anglický projekt. Necítíme se tam jako cizinci. Ale samozřejmě to neznamená, že jde všechno snadno.

Chystáte Meadovi výstavu v Česku?

Klodová: Ano! Rádi bychom autorovu výstavu doplnili také o díla českých umělců, která vznikla jako pocta Meadovi a jako odezva jeho témat.

Mečl: Výstava bude tento červen v „nové Národní galerii“ Perla ve Vraném nad Vltavou. Poprvé budou v Evropě k vidění i Meadova díla, která vznikla v Americe. Právě jednáme o jejich zapůjčení. Stua samozřejmě z Berlína osobně přivezeme. Již jsme za tím účelem zarezervovali Chevrolet Impala, automobilový kýč z roku 1974. Jinak už na konci dubna začíná jeho výstava v londýnském Divusu.

Meadovu monografii si můžete koupit zde.