Vidíte Humra jako metaforu společnosti, v níž je všechno pod kontrolou, včetně milostných vztahů?

S mým dlouholetým spoluscenáristou Efthimisem Filippuem nikdy nezačínáme psát s tím, že chceme vytvořit na něco alegorii. Snažíme se své filmy stavět dostatečně významově otevřené. Příběh vás obvykle nasměruje jedním směrem, ale dobře postavený snímek dokáže publikum zavést i na jiná teritoria. O konkrétní paralely a jinotaje nám nejde. Pokládáme otázky na různá témata a diváci si je pak mohou spojit, s čím chtějí, záleží na jejich vlastních zkušenostech, vzdělání… Proto také rádi necháváme svým filmům otevřené konce, u scénáře vždycky zvažujeme, kdy přesně příběh utnout, abychom publikum co nejvíc provokovali k přemýšlení.

Humr vyvolává u diváků docela silné reakce.

Lepší než kdyby byly neutrální… Ačkoliv je Humr asi trochu jiný než běžná filmová produkce, nemyslím si, že patří k snímkům, kterým je těžké porozumět, podle mě je dost jasný. Stačí jen přijmout pravidla jeho světa, dovolit si ho užít a ponořit se do něj.

Takže podle vás je Humr film lehký k pochopení a zároveň otevřený mnoha interpretacím?

To jsou dvě různé věci. Není těžké pochopit, co se v Humrovi děje. Interpretace toho příběhu je ale už na každém divákovi zvlášť, ta je osobní. Aspoň doufám, že to tak je.

Řada lidí si v Humrovi našla i politický vzkaz. To je taky pouze osobní interpretace?

Vidět v něm politiku je asi nevyhnutelné, když pojednává o autoritativních tendencích, proti nimž hlavní hrdina rebeluje, až se nakonec připojí k jiné společnosti. Ale záleží na vás, s jakou konkrétní politikou si to spojíte. Naším záměrem nebylo film asociovat s něčím specifickým. Někdy je pro diváky zavádějící fakt, že jsem Řek. Ale pokud byste o mém původu nevěděli, tak byste ke spojení se situací v Řecku ani nemuseli dojít. Humr je politický film a doufám, že rezonuje za hranicemi svého příběhu, nicméně konkrétní politický názor v něm obsažený není.

Jaké otázky si v něm tedy pokládáte?

Jestli jsme svobodní ve svých citech. Jestli jsme schopní identifikovat, co je pro nás důležité, pokud žijeme v prostředí tak regulovaném, jako je svět v Humrovi, v němž může být nebezpečné už jen svobodně myslet. Pak tu jsou i otázky, jestli můžeme najít pravou lásku, jak si uvědomíme, že jsme ji našli, a co jsme připraveni pro ni obětovat.

Co máte vy sám na příběhu Humra nejradši?

Tu ironii, že hlavní hrdina unikne z jednoho systému do jiného, aby zjistil, že ten druhý je tomu prvnímu velmi podobný.

Video

Trailer k filmu Humr (režie: Jorgos Lanthimos, 2015)...

Není to tak dávno, co se začalo mluvit o řecké nové vlně zrozené z prachu ekonomické krize. Jak vnímáte řeckou kinematografii poté, co jste se sám přestěhoval do Londýna?

Nevím. Řekl bych, že je v takové dvojaké situaci. V Řecku neexistuje pro film žádná podpůrná struktura jako v jiných zemích. Avšak zároveň nyní řecká kinematografie přitahuje hodně pozornosti, ať už díky kvalitě samotných snímků nebo díky politické situaci u nás doma, což nám otevřelo možnosti na poli mezinárodních koprodukcí. Takže situace je asi o trochu lepší než dřív.

Byl to právě nedostatek prostředků na vaše filmy, kvůli čemu jste se přesunul do Londýna?

Brzy mi bylo jasné, že pokud se chci dál vyvíjet, musím se přesunout někam, kde jsou pro filmaře lepší podmínky. Já ale vždycky plánoval z Řecka odjet a začít žít jinde. Na natáčení filmů u nás doma vzpomínám rád, na tu kreativní svobodu, pracovali jsme dohromady s kamarády, dělali jsme filmy jen z lásky. Byli jsme velmi flexibilní, mohli jsme začít točit hned druhý den poté, co nás něco napadlo. V tomto ohledu panovala naprostá volnost. Jenže i ta měla své meze: s minimálními prostředky prostě některé věci nenatočíte. A potom, co na tohle omezení narazíte poněkolikáté a už vyčerpáte všechny laskavosti, co vám kdo dluží, musíte odejít a zkusit to jinde a jinak.

Humra jste točil v angličtině a za víc peněz. Byla to velká změna?

Není to o tolik větší film, než byly ty řecké, na papíře vypadal rozpočet vyšší, ale to bylo dáno i tím, že jsme poprvé mohli všem za práci zaplatit. Spíše jde o to, že jsme vstoupili do profesionálního světa, který má svá pravidla, jež musíte dodržovat. To vytváří trochu jiné prostředí. Musíte si na to zvyknout. Ale i tak to vnímám jako pokrok. Měli jsme navíc štěstí, že se nám povedlo sehnat lidi, kteří pak za mnou stáli na sto procent a dopřáli mi naprostou kreativní kontrolu nad výsledným tvarem – ať už šlo o producenty, nebo třeba herce.

Vy přitom máte celkem netypické vedení herců, jen nerad s nimi diskutujete o osudech a motivacích postav. Vy sám historii svých hrdinů znáte?

Vím jen to, co je ve scénáři, maximálně znám pár dalších faktů, které z původního textu vypadly. S herci se o postavách bavit nechci, nechci znát jejich pohled, nechci při natáčení myslet na to, co se jim honí hlavou. Chci je pozorovat zvenku a být směrem k jejich výkonům co nejvíc objektivní. Myslím, že to je užitečné i pro ně. Nejistotu mám rád, je pevnou součástí našich životů, nikdy nevíme, jak budou v té které situaci ostatní reagovat, co řeknou nebo jak se doopravdy cítí. Proto vítám nejistotu i na place. Herci úplně neví, co přesně mají dělat, jestli je něco dobře nebo špatně. Prostě musí být stále duchem přítomní a hrát.

Nemají potřebu s vámi o postavách diskutovat?

Někdy ano. Ale myslím, že chápou, že ke světu s vlastními pravidly a hlasem, jako má Humr, musí přistupovat jinak, než je obvyklé. A že ho musí se vším všudy přijmout. Tak to udělají. Pokud ne, máme problém.