Hlavní obsah

Zbyněk Vlasák o Janu Němcovi: Koljovi samopal!

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

V souvislosti s úmrtím Jana Němce se v médiích právem připomínají hlavně jeho filmy z šedesátých let, kdy patřil k tahounům československé nové vlny. Především na dávnější minulost jsem se ho ptal i já, když jsme se v létě potkali v Karlových Varech.

Foto: Petr Horník, Právo

Jan Němec (12. 7. 1936 – 18. 3. 2016)

Článek

Z plánovaného rozhovoru pro Salon ale ve finále nebylo nic. Většina těch jeho odpovědí, kde vzpomínal na zlatá šedesátá a pozdější emigraci, neprošla autorizací.

Proč? Nevím. Možná mu ani v jeho pokročilém věku nevyhovovala pozice zasloužilého starce, který do novin na počkání vykládá historky z mládí. Možná si nechtěl nechat vnutit formu svého bilancování. Tou totiž měl být výhradně jeho vznikající autobiografický experiment Vlk z Královských Vinohrad, jehož část hodlal přímo ve Varech dost guerillovým způsobem natočit. Možná od něj jen nechtěl odvádět pozornost. Nicméně téměř vše, co se přímo netýkalo Vlka, muselo z rozhovoru pryč.

Ještě jedno téma však přeci jen zůstalo. Janu Němcovi nemohlo uniknout, že se zrovna probíhajícího karlovarského festivalu zmocnili mladí režiséři v čele s Tomaszem Mielnikem, o nichž se rázem začalo mluvit jako o „nové nové vlně“, která čímsi na Formana, Chytilovou, Němce a spol. navazuje.

„My je určitě nezajímáme! Nezajímají je ani Svěrák, Hřebejk nebo Nellis. Dělají si věci po svém, jsou originální, budují si své vlastní mikrosvěty – a je to tak správně,“ reagoval Jan Němec, ale bylo na něm vidět, že mu snímky mladých famáků dělají radost, že je rád, že tu snad vzniká progresivní, uměleckou energií nabitá, vzájemně spolupracující a inspirující se generace, jakýsi kolektivní duch, tedy něco, co bylo „jeho“ nové vlně vlastní a co asi i jemu samotnému po polistopadovém návratu k režii chybělo.

Čekal teď od mladých změnu. To, že časem nahradí už zavedené režiséry typu Jana Svěráka, kteří nonkonformního Němce naopak dráždili svou rezignací na radikálnější filmařský výraz a neochotou riskovat, tím, že byli v jistém smyslu antitezí jeho samého. Doufal, že by „nová nová vlna“ mohla zase vrátit českou kinematografii trvaleji na filmovou mapu světa.

Foto: Milan Malíček, Právo

Zbyněk Vlasák

Svěrákův oscarový Kolja mu byl v tomto směru málo. Viděl v něm v první řadě kalkul. „Říkám mu Coca-Cola Kolja,“ smál se při našem letním setkání. „Na jednom večírku jsem Svěráky vyděsil, když jsem jim navrhoval, aby udělali pokračování. Po dvaceti letech je z Františka Louky stařec, nemůže hrát, rozhádá se s rodinou a skončí jako bezdomovec. Kolja už je v Německu šéfem ruské mafie a přijíždí se na svého někdejšího náhradního otce se samopalem pod dlouhým koženým pláštěm podívat, ujme se ho a role z prvního dílu si vlastně prohodí. To by byl film podle mého gusta!“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám