Pro vás je docela nezvyklé, abyste během půl roku publiku představil hned dva své nové snímky.

Vznik Písně západu slunce se z různých důvodů zpozdil, takže se ty dvě premiéry nakonec takhle sešly. Je to čirá náhoda, za čtyřicet let, co točím, se mi nic podobného nikdy nestalo, na další film jsem čekal třeba i deset let…

O osudu Emily Dickinsonové se toho příliš mnoho neví. Kolik jejích biografií jste kvůli životopisnému snímku Tichá vášeň přečetl?

Šest. Musel jsem se dostat dovnitř jednotlivých postav a poznat, jak která z nich mluví. Bez toho nemůžu začít psát scénář. Teprve když své postavy pochopím a vše potřebné vstřebám, dojde mi, co s nimi musím na plátně dělat, jak vystavět ten který záběr. Během natáčení se pak na různých místech můžete zaseknout, třeba kvůli nedostatku peněz, ale když nepřestanete poslouchat hlas svých postav, tak vám pokaždé samy poradí, jak dál.

Dickinsonová ke konci života už skoro nevycházela z pokoje, většinu jejích básní svět objevil až po její smrti v roce 1886. Myslíte si, že byla obětí vlastních frustrací, třeba i sexuálních?

Tyhle teorie teď jen kalí vodu. V centru všeho je najednou sex. Všichni buď musí trpět potlačenou sexualitou, nebo naopak neustále souložit. Mně přijde zajímavější Emiliina zoufalá idealistická potřeba, aby ji někdo miloval, a to bez jakýchkoliv výhrad. Bylo to nereálné, protože naneštěstí, když někoho milujete, musíte s ním přečkat i banalitu každodennosti. Emily byla jako každý dobrý umělec outsider. Chtěla se do někoho zamilovat, jenže pokud se k ní dotyčný dostal moc blízko, měla pocit, že ji dusí. Byla také velmi vázaná na svou rodinu, toužila, aby zůstala provždy pohromadě. I to bylo nereálné. Všechny rodiny se mění, členové odcházejí, žení se, umírají.

Role sexu se nejen v jejím případě přeceňuje. Což říkám jako někdo, kdo žije posledních třicet let v celibátu, tedy se závistí.

Jak si potom vysvětlujete, že strávila podstatnou část života v osamění?

Pro to existuje řada teorií. Třeba že trpěla epilepsií – to mi tedy rovněž přijde poněkud nepřesvědčivé. Mě popravdě tolik nezajímalo, proč nevycházela ven mezi lidi. Důležitější mi připadalo ukázat, jak se z ní stala žena, která se neustále bojí o stav své duše, neustále zkoumá vlastní nitro. V tom se chovala skoro jako katolička. Tichá vášeň je samozřejmě jen moje verze jejího osudu, není to definitivní portrét, vybral jsem, co sám považuju za podstatné, někdo jiný to může vidět jinak.

Emily Dickinsonová je dodnes považována za nejvýznamnější americkou básnířku. Kdy jste poprvé četl její poezii?

První báseň, kterou jsem vůbec kdy slyšel, byla její Nemohla jsem se stavit pro smrt. Hned jsem si musel jít koupit její sbírku. To mi bylo osmnáct a byl jsem jen osamělý účetní, kterého by nikdy nenapadlo, že se někdy dá na umění, natož že by mohl o Dickinsonové natočit film. Její dílo ve mně zrálo velmi dlouho. Ovšem když se do něčeho zamilujete, zůstane to s vámi navždy.

Proč jste do role Dickinsonové obsadil Cynthii Nixonovou?

Poprvé jsem ji potkal před pár lety kvůli filmu, který nakonec nevznikl. Když jsem pak psal scénář Tiché vášně, pořád jsem před sebou viděl její obličej. Existuje jen jediná fotografie Emily Dickinsonové, malá daguerrotypie z doby, kdy jí bylo sedmnáct. Když jsme ji zvětšili a přiložili k ní fotku Cynthie, vypadaly obě prakticky stejně. Bylo mi jasné, že ji musím obsadit. Cynthia naštěstí s projektem zůstala celé ty dva a půl roku, co jsme sháněli peníze.

Cynthia Nixonová jako Emily Dickinsonová ve filmu Tichá vášeň (režie: Terence Davies, 2016)

Cynthia Nixonová jako Emily Dickinsonová ve filmu Tichá vášeň (režie: Terence Davies, 2016)

FOTO: Berlinale/Seacia Pavao © A Quiet Passion

Znáte seriál Sex ve městě, který ji proslavil?

Ano, viděl jsem dvě epizody. A musím říct, že s morálkou toho seriálu nesouhlasím. Nechápu, jak někdo může trávit život jen sexem a nakupováním. Pokud je život jenom o tomhle, pak to rovnou můžeme vzdát. Kam se poděly jemnost, soucit, láska? Musí nám jít o víc. Jinak chci hned umřít…

Když jsem se díval na tu druhou epizodu, ztlumil jsem si zvuk a jen jsem sledoval reakce herců. Pouze ty Cynthiiny byly vždycky pravdivé, ostatní hráli velmi neorganizovaně.

Emiliinu sestru si ve vašem filmu zahrála Jennifer Ehleová, která se proslavila pro změnu minisérií Pýcha a předsudek. Jane Austenovou prý ale také nemáte rád…

Připadá mi nudná. Dokážu ocenit, že je Austenová mistryní formy, ale její obsahy mě nebaví, vůbec mě nezajímá, kdo si v jejích románech koho ve finále vezme. Nevím, jaký smysl dnes může mít točit další austenovskou adaptaci, jako je třeba aktuální Pýcha, předsudek a zombie. Mnohem radši si přečtu sestry Brontëovy, ty mají o dost větší sílu – jsou drsnější a vášnivější. Jana Eyrová je špatně napsaná, ale má skvělý příběh. Nedokážu si představit, že by Jane Austenová byla kdy do něčeho zapálená…

Nechcete tedy natočit i snímek o sestrách Brontëových?

Nechci. Britští producenti mají o tomto typu filmu poměrně jasnou představu. Chtějí moderně napsané dialogy a je jim jedno, jak se v 19. století doopravdy mluvilo. A musel bych taky obsadit ty samé lidi, kteří teď hrají ve všem. Nedovolili by mi angažovat neznámé herce, kteří by do toho přinesli trochu života… Já se na podobná, pořád dokola vyráběná kostýmní dramata nemůžu už ani dívat. Točí se to stále stejně – široký záběr, detail, záběr přes rameno, zpátky k hlavnímu záběru. Tenhle filmový jazyk už je dávno mrtvý. A oni ho pořád používají! Ach jo.