Ondřej Slačálek
politolog

Ondřej Slačálek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V článku Vzpoura proti specialistům na dobro (A2) vykládáte současné pnutí jako odpor části společnosti k lidem, kteří si monopolizovali konání dobra. Jak konkrétně by měly elity přistupovat k těm, kteří se cítí takto odstřiženi, aby se vyhnuly vámi kritizované „nadřazené pozici vyvracení omylu“?

Možná by „elity“ neměly změnit svůj přístup k ostatním, ale především samy k sobě – například přestat o sobě přemýšlet jako o „elitách“ nebo vzít v potaz, že vysokoškolské vzdělání či kreativní, naplňující nebo i pomáhající práce z nikoho nedělají lepší lidi. Právě tak z nikoho nedělají lepší lidi ani solidární postoje, které by neměly být exkluzivním zbožím a statusovou značkou sloužící k odlišení se od „tupého stáda“ nebo rovnou od „rasistické masy“ (tak tyto postoje často – ač asi jen bezděčně – fungují). Tím spíš, že potřeba vydělit se a „být svůj“ je dnes sama klíčovým sdíleným rysem právě onoho „středního proudu“.

Současná vlna nenávisti ke „sluníčkářům“, „dobroserům“ a „pravdoláskařům“ je nesená cynickým výsměchem lidské solidaritě – to by si měli uvědomit všichni levičáci, kteří jsou v pokušení se na ní svézt jen proto, že mezi její hlavní terče patří často lidé z jiného politického tábora. Účastnit se hloupé války mezi „kavárnou“ a „putykou“, či ji dokonce rozdmýchávat, je především sebepoškozováním levice – pravice může mít z diskreditace solidarity pouze radost. Přitakat této vlně nelze.

Chybí nám sociální hnutí, v němž by i běžní lidé bez role profesionálních aktivistů zakusili společné „dělání solidarity“ v praxi, která by se jich týkalaOndřej Slačálek

Stejně chybné je ale vnímat ji jako pouhé hlásání agresivního bludu. Je zrcadlem, jakkoli křivým. Zrcadlem, v němž vidíme až do groteskního zveličení každou nafoukanost příslušníků takřečené „elity“, zrcadlem, v němž se lidem solidárním s uprchlíky vrací jako bumerang různá symbolická příkoří adresovaná v této společnosti dočasně slabším, všechno to volte Karla (káže vám elita, která si s ním tyká) a „přemlouvání báby“. Ano, je to nespravedlivé, protože oni často Schwarzenberga nevolili a bábu nepřemlouvali, ale politika nebývá spravedlivá.

To, co nám chybí, nejsou nevládní organizace, které hájí své kauzy jako profesionálové – ty jsou potřeba, ale ty také máme. Chybí nám sociální hnutí, v němž by i běžní lidé bez role profesionálních aktivistů zakusili společné „dělání solidarity“ v praxi, která by se jich týkala. Je důležité, že solidarita s uprchlíky má i tuto podobu – a také, že často ti samí lidé demonstrují rovněž třeba proti ponižujícím podmínkám pracujících na českých poštách.

Michal Kopeček
historik

Michal Kopeček

FOTO: Milan Malíček, Právo

Je současná vlna nesnášenlivosti a polarizace společnosti v souladu s českou historickou zkušeností? Je namístě ji přirovnat v některých aspektech dejme tomu k hilsneriádě či k druhé republice, jak se k tomu uchylují někteří komentátoři? 

Česká historická zkušenost zejména ve 20. století je poznamenána několika vlnami nesnášenlivosti a společenské polarizace. A to v etnickém smyslu – viz protiněmecké, ale i antisemitské nálady po první světové válce nebo většinou národa sdílené protiněmectví za třetí republiky, i ve smyslu sociálním – např. v době komunisty organizovaných kampaní proti tzv. buržoazním a maloburžoazním vrstvám, „kulakům“, „kosmopolitismu“…

Historické analogie ale pokaždé kulhají. Pokud nám historie dává pro současnost nějaké pomocné modely, pak vždy jen částečné a vždy je potřeba se ptát, z jaké perspektivy a k čemu přesně se daný příklad hodí. Druhá republika a její krátké, ale poučné dějiny nám dnes mohou napovídat, jak křehké může být „liberálnědemokratické“ přesvědčení většiny obyvatel a jak snadno se relativně fungující demokratická politická kultura může v době krize překlopit do iliberálního, kolektivistického, autoritářského vládnutí.

Druhá republika a její krátké, ale poučné dějiny nám dnes mohou napovídat, jak křehké může být „liberálnědemokratické“ přesvědčení většiny obyvatelMichal Kopeček

Česká společnost a český stát jsou dnes zatím naštěstí stále ve zcela jiné situaci než v roce 1938. Jsme pevně usazeni v institucích a geopolitice západního demokratického světa a nikdo neusiluje o dezintegraci naší země. Češi se ovšem, stejně jako velká část Západu, musí vyrovnávat nejen s vnějšími hrozbami, ale také s vnitřní delegitimizací soudobé liberální demokracie. Ta má mnoho podob a řadu polarizací podle různých štěpících linií. Jedna z nich je právě linie rozdělující ty, kteří mají tendenci číst současné zásadní konflikty jako počátek oné obávané války světů (islám versus Evropa), a ty, kteří na válku světů nevěří a naopak usilují o zachování značně otřeseného projektu multikulturalismu a inkluzivní demokracie.

Masaryk zdůrazňoval, že fungující demokracie vyžaduje spoustu tvrdé, každodenní a nikdy neustávající práce. Bez ní nutně ztrácí demokracie důvěryhodnost. Tato práce zahrnuje také únavné, často frustrující diskuse mezi zastánci různých názorů, ty musí pokračovat, i když se zdá, že už není kam.

Resilience neboli odolnost a houževnatost musí být, vedle tolerance, nenásilí a ochoty k dialogu, primární vlastností demokratů všech odstínů, pokud má být demokracie životaschopná. Neměl by k tomu však patřit sklon k dichotomickému konstruování dobra a zla (ve stylu fašisté versus demokraté, sluníčkáři versus realisté), ke kterému přispěla řada „liberálů“ devadesátých let, vyřazujících tehdy „nacionalismus“, „sociální populismus“, „postkomunismus“ či „třetí cesty“ ze slušné demokratické společnosti. Miloš Zeman, sám bývalý „sociální liberál“ polistopadové éry, je se svou silně polarizační politickou rétorikou extrémní podobou tohoto liberálního elitismu devadesátých let.

Václav Bělohradský
filosof

Václav Bělohradský, autor eseje

FOTO: Archív, Právo

Proč ve střední Evropě v době krizí a skutečných i domnělých ohrožení vzrůstají nacionalistické tendence? Proč se my Češi k nacionalismu stále vracíme, jako by byl něčím přirozeným? 

Milan Kundera prosadil představu střední Evropy jako společnosti, v níž se rozvinula kosmopolitní a ironická verze modernosti, která přitahovala evropské intelektuály svou skepsí k naduté rétorice avantgard. A sjednocující se Evropa začala Rakousko-Uhersko vnímat jako historickou šanci promarněnou nacionalistickými zaslepenci, kteří na počátku 20. století strhli Evropu do války, v níž „staré Rakousko“ zaniklo.

O státech, do nichž se staletá říše rozpadla, platí Grillparzerovo hořké proroctví z roku 1849 „od humanity / skrze nacionalitu / k bestialitě“. Středoevropský prostor rozdělily vítězné mocnosti oportunisticky mezi své traumatizované spojence, jejichž nové „národní“ státy se staly politickými perifériemi poválečného Západu. Byly plné strachu o svou svrchovanost, která zcela závisela na benevolenci vítězů války; a ten strach rychle mutoval v nenávist, která si brzy našla nejsnadnější cíl – židovské, slovanské, německé, maďarské sousedy.

I kdyby nebylo Hitlera, stalo by se Německo po první světové válce autoritativním státem nebezpečným pro své sousedy, k miliónové vraždě Židů by ale nedošlo. Hitlerův likvidační antisemitismus nebyl plodem německé státnosti, zejména ne pruské politické kultury, ale výsledkem kontaminace Německa nenávistí, která se po první světové válce zmocnila postrakouských periferií. Její toxické zbytky tu stále přežívají, a jak ukazuje současná vlna nacionalistické hysterie, mnoho Středoevropanů nemá proti této nákaze dost obranných látek.

Je málo důkazů boží existence, vím, jeden ale znám: Kdo sází na nenávist a zaslepenost, nakonec vždy prohraje. A to i ve střední EvropěVáclav Bělohradský

Strach jako konstituent občanské subjektivity a konsenzus vytěžený ze šíření nenávisti jsou nejúčinnějšími nástroji ke zničení demokracie. A nezapomínejme: opatření k jejímu zničení vždy vystupují jako opatření na její záchranu.

Barbarské odmítání solidarity s oběťmi válek, na jejichž vzniku jsme se podíleli, bylo velmi posíleno tím, že upadající tištěná média odhodila zbylé skrupule a odstartovala mezi sebou závod ke dnu, v němž vítězí, kdo získá více frustrovaných čtenářů živením rasistických stereotypů o uprchlících.

Je málo důkazů boží existence, vím, jeden ale znám: Kdo sází na nenávist a zaslepenost, nakonec vždy prohraje. A to i ve střední Evropě.

Petr Pithart
právník a bývalý politik

Petr Pithart (KDU-ČSL)

FOTO: Petr Horník, Právo

Při pohledu na dění na sociálních sítích se může zdát, že čím dál větší část společnosti inklinuje k vládě pevné ruky, jak ji vidíme třeba v putinovském Rusku. Jak si to vysvětlujete, když by nám historická zkušenost měla radit pravý opak?

Kde se objeví pocit ohrožení, najdou se politici, kteří vystrašeným lidem nabídnou, že je ochrání. Nejvíc budou bodovat ti s nejmenšími zábranami přehánět, vymýšlet si, užívat silácká slova. Ti, kteří pocit reálného ohrožení dokážou stupňovat. Třeba ďábelskou tezí, že proudy uprchlíků a migrantů nežene strach o život či hlad, ale že jsou součástí řízené invaze.

Lidé chtějí naslouchat konspirativním vysvětlením a paranoidním teoriím právě proto, že se nedají ověřit. Čím méně důkazů, tím lépe jsou přece zakonspirovány. Takže chci-li žít s jistotou, že mne někdo ochrání, musím se nejdříve bát. Když se chci hodně bát, uvěřím, že všechno je odněkud ze skrytu řízeno.

Vládu silné ruky jsme si přáli vlastně vždycky. Nasvědčuje tomu obecný nezájem, lhostejnost k přešlapům ústavy všech našich prezidentů, kteří nebyli loutkami. Počínaje Masarykem, který hned první návrh ústavy odmítl, sotva při návratu do vlasti vystoupil v Horním Dvořišti z vlaku. Ani Mnichov 1938, ani Únor 1948 se nezkoumá z hlediska ústavnosti postupu prezidenta. Také Václav Havel v lednu 1990 chtěl, aby mu jeho návrhy změn ústavy poslanci schválili na počkání.

Vládu silné ruky jsme si přáli vlastně vždyckyPetr Pithart

Všechno to bylo zapomenuto dřív než vůbec připomenuto. Náš lid totiž ústava nezajímá, protože nechápe její smysl: že je to především zařízení na omezování moci. A pak ústava není úplně snadné čtení: samé vyvažování, vzájemné kontroly, brzdy prý a kdesi cosi, kličky jakési… Nejraději bychom prezidenta mocnáře. Hradčany máme přece pro něj. Taky bychom se nemuseli obtěžovat k volbám.

V tomto smyslu jsme vskutku lid nestátotvorný. Ustrašených malých dušiček tu bývá víc než sebevědomých občanů. Zákony takové duše zajímají jen v tom směru, jak se dají obcházet. Státní tajemství, jak se dá prozradit. Daně, jak je možné je neplatit. Prezident, jak na něj navalit všechny starosti, které bychom jinak museli řešit my. Volební právo jako právo nevolit. Ano, na začátku i na konci je vždycky pohodlnost. Lenost tázat se, pátrat, nevěřit slepě, ověřovat, vyvracet, zkrátka myslet. To věděl Masaryk dobře: že to bolí.