Josef Šlerka
odborník na nová média

Josef Šlerka

FOTO: Jan Handrejch

Jsou sociální sítě jen zvětšovacím sklem něčeho, co bylo ve společnosti přítomné odjakživa, nebo se na radikalizaci části obyvatel aktivně podílejí? Do jaké míry se virtuální nesnášenlivé nálady mohou zhmotnit ve skutečné násilí? A konečně – ve svém textu Polarizovaná společnost? Nikoli, je to složitější (Reportér) jste rozdělil uživatele Facebooku, kteří se zajímají o politiku, na čtyři hlavní kategorie: konzervativce, liberály, socialisty a technokraty. Jak věrně to odráží „nevirtuální“ složení české společnosti a jak dalece se jednotlivé skupiny liší ve svých sklonech k radikalizaci?

Tím, že sociální sítě překonávají geografické i časové vzdálenosti, umožňují sdružovat se i lidem zastávajícím názory, které bývají jinak z běžné veřejné diskuse vyloučeny. Je to vlastně politická varianta tzv. long tailu (česky dost zvláštně překládaného jako dlouhého chvostu), faktu, že se snižujícími se náklady na komunikaci a doručení zboží můžete lépe uspokojit poptávku po poměrně menšinových věcech. Lidí s rasistickými názory je ve společnosti, dle mého názoru, tak nějak pořád stejně, ale díky sociálním sítím se mohou spojit a být vidět.

Pokud jde o virtuální nesnášenlivost, tak pozor na to slůvko virtuální. Nesnášenlivost na internetu je co do prožitku stejná jako ve skutečnosti. Rozdíl je jen v energii, kterou musíte pro její vyjádření vynaložit. Zatímco na Facebooku potřebujete té energie málo, v realitě musíte překonat řadu bariér – už jen to, že druhému pohlédnete do tváře…

Důležité je také stále si připomínat, že problémy nevznikají virtuálně, že mají svůj skutečný základ. Jsou vždy nějak připoutány k realitě. Online prostředí pouze akceleruje to, co je ve společnosti přítomné už dávno. Nejsme reální Jekyllové a virtuální Hydeové.

Nesnášenlivost na internetu je co do prožitku stejná jako ve skutečnosti. Rozdíl je jen v energii, kterou musíte pro její vyjádření vynaložitJosef Šlerka

Polarizace společnosti? Troufám si odhadnout, že mé rozdělení odráží celkem dobře i nevirtuální prostředí. V čem bych byl asi opatrnější, je skutečné rozvrstvení obyvatel mezi tyto kategorie, to nelze z dat nasbíraných na sociálních sítích jednoduše odhadnout.

Otázka radikalizace je také trochu složitější. U všech proudů najdete extrémní křídla, jenže jejich extrémnost nemusí mít nutně povahu násilí vůči druhým. Ta je asi nejlépe vidět u konzervativců, kde ji představují různá xenofobní hnutí. Jenže i třeba u technokratů se můžete setkat s názory, že je možná demokracie příliš a pro řešení problémů by bylo lepší jí trochu ubrat.

Jan Jirák
teoretik médií

Jan Jirák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Na přelomu září a října jste Salonu řekl, že média po prvotní fázi „uprchlíky v ČR nechceme“ otočila a přešla na stranu jejich ochrany. Jak hodnotíte vývoj postoje médií od září do dneška? A nakolik se v konfrontaci s aktuálním děním ve společnosti podle vás osvědčuje současné pojetí mediální výchovy?

Postoje českých médií k „uprchlíkům“ prodělaly dle mého soudu od podzimu 2015 do současnosti vývoj směrem k zevšednění tématu a jeho stereotypizaci. Téma už není nové, dramatické scénáře dalšího vývoje se dostatečně propraly a začaly ztrácet na atraktivitě, snaha životnost tématu prodloužit vedla k pár spíše trapným mediálním výstřelkům (novinářka hrající muslimskou ženu na koupališti). Ustálilo se několik základních výkladových stereotypů pohybujících se na ose mezi „musíme jim pomáhat“ a „jsme v ohrožení, braňme se“.

Téma se stalo – což je zajímavý doklad chování médií vůči politické sféře – standardním instrumentem posuzování a kritiky české i evropské politiky (například poněkud zmatené dělení na „islamobijce“ a „sluníčkáře“).

Postoje českých médií k „uprchlíkům“ prodělaly dle mého soudu od podzimu 2015 do současnosti vývoj směrem k zevšednění tématu a jeho stereotypizaciJan Jirák

Jako určitá mediální inovace tak zbývá pouze větší otevřenost vůči obranně vlasteneckým (možná spíš národoveckým) postojům, které byly dřív médii upozaďovány. To je patrně největší posun, který rezonuje zejména v médiích snažících se oslovit široké spotřebitelské vrstvy. Média usilující o image větší elitnosti jsou v tomto směru opatrnější a akcentují více evropský rozměr celého problému. I zde ale jako nevyřčený podtón zaznívá jistá nadřazenost (v zásadě ve stylu „v Evropě teď přicházejí na to, co my jsme říkali od začátku“).

Mediální výchova (ale také výchova k občanství) by se v této situaci měla soustředit především na výklad vzniku a role stereotypů vztahujících se k etnickým a sociálním skupinám a k „nálepkování“ vůbec. Jde totiž o daleko obecnější problém kultivace postojů k jinakosti.

Daniel Prokop
sociolog

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Dá se odhadnout skutečná míra xenofobních názorů v současné české společnosti? Jak moc je tato jejich popularita pevná a svázána se sociálním postavením?

Nerad používám slovo xenofobní a podobné psychologizující odsuzující termíny, protože není lehké změřit, nakolik se jedná o hlubokou postojovou orientaci lidí v nějaké společnosti a nakolik jen o důsledek převládajícího mediálního a politického diskurzu. Takže bych zůstal u toho, kolik lidí má radikální a odmítavé názory k cizincům.

V našem výzkumu pro ČT z října 2015 jsme rozdělili respondenty podle vztahu k přijímání uprchlíků, udělování azylu v EU a pociťované důležitosti tématu migrace na skupinu odmítajících (35 %), nevyhraněných s obavami (38 %), přijímajících (16 %) a lhostejných (11 %). Jako odmítající byli označeni lidé, kteří jsou proti přijetí části uprchlíků v ČR, proti tomu, aby EU dávala azyl všem, kdo na něj mají nárok, a považují téma migrace a přijímání uprchlíků za aspoň trochu důležité. Pokud bychom sem zařadili jen lidi, kteří toto téma považují za zásadní či velmi důležité, tedy jím žijí, dostaneme asi 25 %. Z části těchto lidí mezi 18 a 45 lety se také zřejmě nejčastěji rekrutují přispěvatelé na sociálních sítích a potenciální voliči radikálnějších stran.

20 až 25 % je přitom číslo, k němuž docházejí i jiné podobné průzkumy.

V prestižním výzkumu ESS odmítalo mezi lety 2004 a 2013 okolo 20 % Čechů jakékoliv přijímání lidí z chudších mimoevropských zemí. V roce 2015 je vidět mírný nárůst na 25 %. Občany cizí národnosti vnímá podle CVVM jako problém v místě bydliště 23–29 % Čechů. Vzhledem k tomu, jaké minimum cizinců tu žije a jak bezproblémoví jsou, je to docela vysoké číslo, ukazuje tedy nejspíš procento lidí, kteří by se necítili dobře, kdyby mezi cizinci žili. Do loňska mimochodem spíše klesalo.

U nexenofobní většiny je myslím problém, že se příliš snadno nechá strhnout k morální paniceDaniel Prokop

V únoru minulého roku 25 % lidí tvrdilo, že nesouhlasí ani s tím, aby zde pobývali cizinci, kteří trpí válkou, hladomorem či přírodními katastrofami (CVVM). Od té doby to číslo možná vzrostlo, ale (snad) krátkodobá morální panika není ještě zakořeněná xenofobie.

Také podle Eurobarometru vyjadřuje asi 20 % Čechů krajní postoje v otázce, zda by jim bylo nepříjemné pracovat s černochem, Asiatem, Romem apod.

Ve většině výzkumů, které jsem zmiňoval, podobné názory častěji vyjadřují lidé s nižším vzděláním a příjmy, starší a z rurálních oblastí. To může mít více důvodů. Zaprvé znají méně cizinců, což vede k většímu přijímání stereotypů. Častěji žijí v ekonomické nejistotě, trpí nedůvěrou k současné společnosti a obávají se vlivů, které mohou jejich postavení ještě více ohrožovat. Nicméně třeba aktuální postoj k migrantům či vztah k Romům se vzděláním či příjmy řídí méně, než bychom čekali.

U nexenofobní většiny je pak myslím problém, že se příliš snadno nechá strhnout k morální panice, k přijetí apokalyptického narativu hroutící se společnosti, k pocitu, že nás zase někdo zrazuje a prodává. Právě na tomto je ostatně vystavena rétorika protiimigračních a protiislámských hnutí – ať už jde o vzkazy na sociálních sítích, nebo projevy na náměstích. A když si toto škrtnete, je až zarážející, jak průhledné NIC zůstane.

Naďa Johanisová
ekonomka

Naďa Johanisová

FOTO: Markéta Jedličková

Do jaké míry se na radikalizaci postojů části obyvatel může projevovat jejich ekonomická frustrace? Přináší boj proti chudobě, jak ho vede český stát, potažmo celá Evropa, dostatečné výsledky, případně jak ho lze zefektivnit? 

Na takzvané radikalizaci postojů části obyvatel České republiky se jejich ekonomická frustrace určitě projevovat může. Navzdory pozitivním snahám současné vlády v této sféře je u nás stále velká část občanů ohrožena sociálním vyloučením. Podle zprávy Social Watch u nás v roce 2014 jeden a půl miliónu lidí jen velmi obtížně vycházelo s příjmy a téměř čtvrt miliónu bylo ohroženo bezdomovectvím. Zejména ženy jsou často skutečně chudé, i když pracují. A pokud člověk ze své složité situace dlouhodobě nevidí východisko, může se to projevit i nenávistí k menšinám nebo k uprchlíkům.

Řešením může být štědřejší politika sociálních dávek, zvyšování minimální mzdy, posílení role odborů, promyšlená politika sociálního bydlení (zde už jdou příkladem některá města a obce, konkrétně Brno), podpora drobných střadatelů státními příspěvky, komplexní práce s komunitami a dlouhodobě nezaměstnanými (jak to u nás realizuje například Fond dalšího vzdělávání při MPSV) nebo podpora neziskových či malých družstevních úvěrních institucí (což je zatím hudba budoucnosti).

Podpora komunitně vlastněných nebo obecních projektů je i lékem proti pocitu bezmoci, který může často vyústit v nenávistné projevy vůči druhýmNaďa Johanisová

Problém je bohužel i v tom, že stát nevybere dost peněz na daních, aby mohl uplatnit dostatečná sociální opatření. Význačným důvodem je únik zisků firem do daňových rájů. Řešení tohoto problému by mělo patřit mezi priority politiků u nás i v EU.

Další prioritou by měla být podpora místních ekonomik, lokálních toků peněz, malých firem a živnostníků, ale také třeba podpora místních systémů veřejné dopravy. U veřejných zakázek by mohla být jedním z kritérií podpora místních drobných dodavatelů. Zdrojem pracovních příležitostí do budoucna může být i zelená energetika, která prospívá přírodě a současně tvoří pracovní příležitosti. Nadějné jsou projekty obcí, které již provozují vlastní zdroje energie (viz Jindřichovice pod Smrkem), z jejichž zisků platí například veřejně prospěšné práce.

Podpora komunitně vlastněných nebo obecních projektů je i lékem proti pocitu bezmoci, který může často vyústit v nenávistné projevy vůči druhým.