Nesměla jsem zmínit, že doma žehlíme lístky na městskou dopravu, abychom je mohli použít vícekrát, a nesměla jsem nikomu říct, že si mamka na zaplacení mého školního lyžařského kurzu musela půjčit, abych netrávila týden na výuce s cizí třídou, kde by všichni věděli, že nejsem na horách, protože na to nemáme.

Byla jsem vedena k tomu, že mám být solidární s potřebnými, ale zároveň se nedostat do pozice toho, kdo pomoc potřebuje. A pokud v takovém postavení jsem, nikdo mimo nejbližší rodinu o tom nesmí vědět. Takový přístup ale stojí dost sil.

Kolik úsilí je člověk schopen vyvinout z obavy před přiřazením k prohrávajícím či rovnou poraženým, vidím každý rok i na třídních srazech ze střední školy. Kamarádka to znechuceně komentovala, že se bývalí spolužáci mají všichni dobře, nebo rovnou úplně skvěle. Ti, co se mají jen dobře, jsou prý snesitelnější. Na vině samozřejmě může být nastavená atmosféra předvánočních setkání, která paradoxně nevybízí k upřímným zpovědím, avšak i přesto to pokaždé vypadá, že se nikdo nepotýká s těžkostmi najít si slušnou práci nebo rozumné bydlení – tedy s problémy, které objektivně lidi v našem věku trápí. Sama jsem se přistihla, jak mluvím o tom, že dělám sice víc věcí a nemám stálý příjem, ale že je to vlastně takhle zábavnější, člověk není zajatcem jednotvárnosti, pořád se setkává s něčím novým. Ve skutečnosti jsem měla říct, že jsou měsíce, kdy jsem ráda, že mám na nájem…

Před pár měsíci jsem četla zprávu o tom, že téměř třetina Čechů zvládá ze svého příjmu ušetřit. Napůl z legrace jsem na Facebook napsala, že by mě zajímalo, kdo to je. Někteří kamarádi se hned hrdě hlásili, že do té vítězné třetiny patří: Není na tom přece nic těžkého! Jiní mi pak psali, ať se vzpamatuju a začnu se chovat dospěle a zodpovědně – zkrátka ať se trochu snažím. Samozřejmě jsem se hned začala chovat „dospěle“ a „zodpovědně“, což je obvyklý důsledek podobných přátelských štulců. Na celé té banální příhodě mě ale nejvíc udivila ta dychtivost přihlásit se k vítězům, těm, kteří jsou radostí naší ekonomiky.

Teď na chvíli opustím trudné osobní historky. Rétorika o pevné vůli, díky níž člověk překoná všechny překážky, je nebezpečná. Už proto, že zlehčuje problém chudoby jako takové. Přiživují ji především někteří politici, kteří chudobu odmítají nejen řešit, ale byť jen vzít na vědomí. A svůj díl odvádějí rovněž média – už jenom ta posedlost lidmi, kteří jsou ve svém oboru ekonomicky úspěšní, ta halda devótních rozhovorů a profilů, kde se čtenář dozví, kdy dotyčný nebo dotyčná vstává, jak si dělá vajíčka a na kolik stupňů si obvykle vyhřívá ložnici. Pravidelně se v takových textech skloňuje právě pevná vůle, odhodlání a pracovitost, až to skoro vypadá, že pokud ve své práci vyděláváte málo, jste kus líné beztvaré gumy.

Děsivé potom je, jak je tento pohled široce sdílený. Bohužel není cizí ani mé generaci. A pro člověka mého věku je předstírání alespoň malých úspěchů fakt tvrdá dřina. Při tom obava z toho být okolím zařazený do prohrávajícího týmu je docela lichá – většina z nás v něm přece už dávno je.

Klára Vlasáková

Klára Kolářová

FOTO: archív Kláry Kolářové

V té upocené snaživosti mi to připomíná první třídu, kdy jsem půl roku seděla v lavici vedle Aničky z kolotočářské rodiny. Propadala jsem se hanbou. Anička nosila pořád jednu šusťákovku a měla špinavé uši. Umírala jsem dychtivostí ukázat oblíbeným spolužačkám, jak moc nad Aničkou ohrnuju nos, myslela jsem si, že mě pak vezmou mezi sebe, že budu patřit mezi ty úspěšné. „Proč si ty uši prostě nemůžeš vyčistit?“ zeptala jsem se jí jednou a dala jsem si záležet na hlasitosti znechuceného tónu, aby to slyšeli i ostatní. Nemělo to ale žádný efekt. Oblíbené spolužačky mě mezi sebe nevzaly, a když Aniččina rodina z města odjela, zůstala jsem v lavici sedět sama.

Opravdu tak nemá smysl, aby se členové lůzrovského týmu nad sebou navzájem ošklíbali – nikdo jiný si k nám totiž stejně nesedne.