Z druhé strany to vidí Springsteenův někdejší spoluhráč Steven Van Zandt, když vzpomíná na jejich první velké evropské turné roku 1981: „Jeden kluk prohlásil, že mu do země tahám rakety. Já koukal jak puk. Co to mele? Jaký rakety? Tady v tom futrále mám kytaru, ne jadernou hlavici. (…) Ale nasadilo mi to brouka do hlavy, než jsem zjistil, jak to je – když vyjedete za hranice, najednou jste Američan. Je fuk, jestli demokrat nebo republikán, taxikář nebo muzikant.“

Hudební novinář Peter Ames Carlin v biografii Bruce (přeložil Rani Tolimat, Argo 2015) poutavě líčí život i dílo Bruce Springsteena, kterého řadí k sociálně citlivým tvůrcům typu Woodyho Guthrieho či Johna Steinbecka i k ikonám populární hudby, jako jsou Elvis Presley či Bob Dylan. Odhaluje vděčné střípky, třeba jak devatenáctiletý Bruce s kapelou málem vystoupil na Woodstocku nebo jak téměř strávil noc s Janis Joplin (mohlo to vyjít, kdyby se prý nezatvářil jako „srneček, ke kterýmu se v noci na silnici řítí auto“ a neuprchl).

Carlin se soustředí zvláště na éru do konce osmdesátých let a je škoda, že nevěnuje víc pozornosti novější historii (přichází s objevnou teorií, že „Boss“ za své nejproduktivnější tvůrčí období v letech 2005–2009 vděčí užívání antidepresiv, ale například o přípravě alba Magic z roku 2007 se toho mnoho nedozvíme).

Co však dělá z Bruce zajímavou četbu i pro ty, kdo nejsou Springsteenovými fanoušky, je popis americké společnosti, její síly i bolavých míst – popis sice nesoustavný a trochu mimoděčný, ale o to autentičtější.

Když po 11. září 2001 natočil Springsteen album The Rising, řekl prý zástupcům nahrávací společnosti: Nejde mi o byznys, tohle je osobní. „Jak vzpomíná prezident Columbie Don Ienner, stala se tahle věta rázem mottem celé společnosti: ,Hned další den jsme nechali natisknout trika s velkým nápisem The Rising, pod kterým stálo Nejde o byznys, tohle je osobní.‘“ Z alba se stal komerční hit.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A když nahlédneme do některých recenzí – jako té na album The Ghost of Tom Joad (1995) v časopise Nation –, zjistíme, že Amerika nám není zas tak vzdálená: „V časech rostoucích rozdílů v příjmech, od nichž pravice odvádí pozornost protiimigrační rétorikou, přichází Springsteen – rocker a zastánce utlačených a ponížených. Výmluvně nám připomíná, co mají společného ekonomicky vykořeněná bílá mládež a zoufalí Hispánci ilegálně přecházející hranice.“

Takového rockového prezidenta bychom potřebovali taky.