„Kladli si Virginia Woolfová, Marcel Proust či Ladislav Klíma nad papírem taky otázku, co tomu řekne čtenář?“ ptá se autorka. Jde o otázku řečnickou, tedy takovou, jež odpověď neočekává. Samozřejmě že ne, míní se tu, protože takoví velikáni si tak přízemní a živnostnické otázky nekladou. Díky tomu jsou těmi jednou provždy nezpochybnitelnými velikány. Kdyby si je kladli, tak se přece – to dá rozum – žádnými velikány nestali. Velikán se zodpovídá pouze vlastní velikánovitosti.

Nějak se nám tu přitom zapomnělo na jeden důležitý rozměr literatury, a sice že je to především komunikace. Velká literatura, kterou zde Bianca Bellová zmiňuje, není aktem nějakého autorského rozhodnutí: zanořit se a vynořit se s perlou. Je to něco, co musí být – jako velká literatura (perla) – někým akceptováno. A ptám se: Kým asi? Jinak řečeno, velká literatura se jako velká nepíše, velkou se teprve někde stává. Kde asi? A je tu ještě jeden aspekt. Když už jsme se rozhodli přidělit literatuře status komunikace, tak bychom měli čestně přiznat, že i druhá strana má v této komunikaci nějaká práva.

Komunikace, jež chce být hodna toho jména, je souhrou dvou svobod, dvou dobrých vůlí po porozumění. A pokud ji Bianca Bellová tolik vyžaduje pro autory („krvácet si sám, aniž by mu u toho kdokoli radil“), tak by měla být ochotna připustit, že stejná práva náleží i čtenáři, konkrétně to, že má právo být znuděn egomanskými experimenty nebo tím, jak někdo na pěti stranách popisuje sukni jisté hraběnky. Lapidárně řečeno: Virginia Woolfová a další (včetně Bianky Bellové) si otázku po tom, co by tomu řekl čtenář, kladli. Možná ne tematizovaně, ale tím, že psali, tedy že chtěli svým sdělením někoho zasáhnout, ucházet se o jeho souhlas a pochopení toho, co sdělují.

I figury „nenávidím tě, čtenáři“, „pohrdám tebou“, „jsi mi zcela ukradený“ vyžadují – čtenáře. Spisovatel je ke komunikaci zkrátka odsouzen. Existuje jen jedna zcela dokonalá strategie, jak se tomuto problému vyhnout – nepsat.

Bellová píše o perlách a jednu takovou nám dokonce zanechala. Opět „rafinovaně“, řečnickou otázkou, se ptá: „Neměli bychom po autorech chtít, aby dokázali obhájit své dílo bez ohledu na své okolí, stejně jako čekáme od chirurga, že pacienta dobře odoperuje, protože prostě líp než pacient ví, jak to má dělat?“ Ona obhajoba, kterou autorka zmiňuje, se děje až – tři, dva, jedna – v komunikaci s oním „okolím“. Není to, s prominutím, autor, kdo rozhoduje o velikosti svého díla.

Děsí mě představa chirurga, který na veškeré mé dotazy odpoví, že ho nezajímám, že on to ví nejlíp… Při první příležitosti prchám k léčiteli. Možná však ideálem, o němž Bellová sní, jsou takovíto čtenářští masochisté. To je asi ta ideální dvojice: spisovatelský sociopat a čtenářský masochista.

Pořád nějak nerozumím: Jsou snad spisovatelé jakýmsi svébytným druhem, který dostal privilegium být vyňat z komunikace?

A ještě něco: myslet na čtenáře není totéž jako podbízet se čtenáři. Co třeba toto? „Vždy jsem se bál, abych čtenáře nenudil. Když si přečte první větu, měl by si přečíst i další,“ píše Milorad Pavić.

A pojďme věci ještě trochu vyostřit. „Čtenář musí vždycky stát v popředí vašeho zájmu, bez laskavého čtenáře jste jen zapomenutý hlas, který kváká do prázdna“ – to napsal pro změnu Stephen King.

Biance Bellové se patří tak jako tak vzdát čtenářský dík za upřímnost i za odvahu. Konečně víme, co si o nás naši spisovatelští chirurgové myslí. Vygooglujte mi, prosím, nejbližšího léčitele.