Narodil jste se v Alžírsku v rodině francouzských kolonistů a v raném věku zažil válku za nezávislost. Jaké jste měl dětství?

V Africe jsem žil do svých sedmi let, kdy byli Francouzi z Alžírska vyhnáni. Na jednu stranu si pamatuji klidné časy na březích moře, ovšem mám i vzpomínky, které jsou silnější – na válku a strach, jak ho museli denně prožívat moji rodiče. Jako bych dospěl už v těch sedmi – to jsem na letišti poprvé viděl otce plakat.

Jako dospělý jste se zúčastnil výzkumu potopených měst Leptis Magna a Apollonia v dnešní Libyi… Mělo na váš zájem o podmořskou archeologii vliv právě i dětství u Středozemního moře?

Od čtyř let jsem uměl plavat a potápět se, brzy jsem se naučil řídit loď. Vše, co souviselo s mořem, mi bylo blízké. A k archeologii mě přivedl tehdejší kamarád, jenž ji později studoval a naučil mě terénní práci, byla to naše společná vášeň. Ještě hlouběji jsem se pak o archeologii začal zajímat prostřednictvím studia filosofie, hodně jsem se zabýval předsokratovskou antikou a část antických měst, která jsem chtěl vidět, byla pod vodou, takže jsem mohl spojit svou lásku k mořím s láskou k archeologii.

V Ostrově v bodě Nemo hojně uplatňujete i poznatky z mořské biologie. Čím vás temné hlubiny oceánů přitahují?

Je to odkaz na Julesa Verna, lze nalézt paralelu mezi Vernovým kapitánem Nemem a mým profesorem Sanglardem, který se nedokáže vzdát objevování a popisování nových podmořských živočichů.

Obecně mě ale na oceánech fascinuje, že ačkoli pokrývají skoro čtyři pětiny povrchu Země, jsou její nejmíň probádanou částí. Známe i poslední kousek pralesa na Papui-Nové Guinei, ale každý den poznáváme nové neznámé podmořské druhy. Je to poslední terra incognita naší planety, potom už zbývá objevovat jedině vesmír.

Zmínil jste Julesa Verna. Ostrov v bodě Nemo prozrazuje vaši lásku ke „klukovské“ četbě. Jsou nějaké knihy, které vám změnily život?

Je sice pravda, že mě hodně ovlivnil Jules Verne a zvláště jeho román Dvacet tisíc mil pod mořem, což se odráží i v Ostrově v bodě Nemo, ale tahle moje kniha je poctou literatuře jako takové, takže kromě autorů mého mládí – Verna či Alexandra Dumase – v něm najdete i hold Laurenci Sternovi, Jamesi Joyceovi nebo Homérovi.

Ale které knihy mi změnily život? Asi byly pouze dvě – sbírka Arthura Rimbauda Sezóna v pekle a román Malcolma Lowryho Pod sopkou. Otevřely mi nové horizonty a světy fantazie, ale zároveň se jim povedlo zničit pravdy, které jsem do té doby pokládal na neměnné.

Pracoval jste v Číně, na Tchaj-wanu nebo v Africe. Co vás ty „podivuhodné cesty“ naučily?

S odstupem si uvědomuju, že jsem vykonal to, co se v 18. století nazývalo „velká cesta“, mladí Francouzi tehdy po absolvování školy odjížděli do světa, aby poznali i něco jiného než domovinu. Každý pobyt v cizině pro mě znamenal možnost naučit se nový jazyk, snažit se danou zemi pochopit a obohatit se její jinakostí. Ty cesty ze mě udělaly to, co jsem dnes – člověka, který se nepovažuje pouze za Francouze, ale za obyvatele širšího celku.

Zvlášť v dnešní době lituji, že mám v pase napsáno „Francouz“, a ne „Evropan“. Evropská unie je založená na finanční, nikoli společenské dohodě. A dnes sledujeme návrat nacionalismu jako důsledek toho, že se nám zatím nepovedlo uchopit myšlenku Evropy i jinak než z ekonomického pohledu.

Umění nám v tom může pomoci, protože je to způsob, jak vnímat svět a vidět věci, které jsme předtím neviděli – včetně falešných pravd nebo vnucených názorů. Umění má prostředky, jak uchopit paradoxy naší společnosti a to, co nám uniká.

Působil jste i jako ředitel Francouzského institutu v Brazílii a v románu Tam, kde jsou tygři domovem jste pak zobrazil Evropu jako zosobnění „stáří“ a Brazílii jako „mládí“. Myslíte, že Evropa má nejlepší časy za sebou?

V tom románu jsem chtěl představit západní Evropu s její tradicí křesťanství, jezuitství či racionalismu a konfrontovat ji s Novým světem, kde vše bylo ještě možné. Ale osobně si myslím, že vše je pořád možné všude na světě, v Evropě i třeba v Etiopii. Na tom, co se stalo v minulosti, tolik nezáleží – člověk má vzácnou vlastnost, že je schopen opakovaně začínat od nuly.

V jednom rozhovoru z roku 2010 jste mluvil o iracionálním strachu Evropy z islámu. Jak hodnotíte současný vývoj kolem migrační krize?

Snažím se pochopit, co se děje, protože ta krize nás zastihla nepřipravené. Ale nebojím se, vždyť i já sám jsem vlastně uprchlík a migrační proudy patří k přirozenému koloběhu světa. Pravda, když vám do země přijde najednou milión lidí, je to těžké a nese to s sebou problémy, ale celkově migrace může přinést jistou renesanci naší kultury a být pro nás obohacením.

V románu Ostrov v bodě Nemo se věnujete také budoucnosti literatury, korporacím vyrábějícím čtečky a plánujícím počítačové programy, které nahradí spisovatele. Máte z takových trendů obavy?

Snažil jsem se spíš upozornit na habaďůru, kterou na nás šijí nadnárodní korporace. Chtějí, abychom nekonečně konzumovali, a nabízejí nám pořád nové modely čteček, které umějí to nebo ono. Není to tak dávno, co nás stejní lidé přesvědčovali, že vinyly jsou mrtvé a musíme si kupovat cédéčka. A ti samí lidé dnes říkají, že ta cédéčka zase taková výhra nejsou, zato vinyly jsou nesmrtelné.

Nemám nic proti elektronické verzi textu jako takové, sám čtečky používám, mám doma stovky elektronických textů. Ale zároveň vlastním 25 tisíc tištěných knih a buďte si jistý, že tentokrát se nenechám nachytat a nezbavím se jich jako vinylů.

Vývoj počítačových programů, které by samy bez lidského přispění dokázaly napsat román, mi přijde zajímavý z hlediska výzkumu umělé inteligence, ale strach mi nenahání, lidský mozek nemůžete nahradit, počítač bude vždy dělat jen to, co mu řeknete. Poezie je s výpočetní technikou neslučitelná.

Rozhovor tlumočila Katarína Horňáčková.

Nad knihou Ostrov v bodě Nemo: Podivuhodné cesty Shylocka Holmese

Každá napsaná věta je předzvěst. Jsou-li události víceméně věrnou napodobeninou, rekonstrukcí příběhů, které už snil někdo jiný, jaké zapomenuté knihy, jakého papyru, jaké hliněné tabulky jsou pak naše životy šklebivým otiskem?

Arnaud přemýšlí nad zprávou o strašlivém požáru newyorského Barnumova muzea kuriozit.

Tehdy prý jistý Abigael Chab, indián z kmene Pequotů, účastník bitvy u Gettysburgu a živý exponát muzea, přistoupil k akváriu s bílou velrybou a harpunou rozbil sklo, aby voda uhasila šířící se plameny. Vyplavená velryba však hrdinného indiána smetla a srazila do ohně. Není možné, usuzuje Arnaud, aby se kapitán A. Chab, s jednou nohou a jizvou na tváři, nechal zahubit bílou velrybou, aniž si uvědomil, že do toho, co se nám v životě přihází, cosi zasahuje.

Arnaud miluje romány a svou ženu Dulcii, která po mozkové příhodě leží v kómatu. Vlastnil výrobnu doutníků, kterým dával jména jako Athos, Baskerville nebo Raskolnikov Speciál, ale zkrachoval a v jeho bývalé továrně se dnes montují čtečky B@bil Books. Arnaud tam pracuje jako „předčítač“ – během směn čte dělníkům svůj vlastní vymyšlený román a jako bláznivý rytíř doufá, že tím příběhem probudí i svou Dulcii.

Ráno následujícího dne se vlny proměnily v olověné zrcadlo, které čeřil jen kýl volně unášené lodi. Ostrý chlad měnil dech v obláčky páry, plachty, ztuhlé, naškrobené jinovatkou, nehybně visely. Ten bílý klid se táhl až k nebi a ona bledost v sobě měla jakousi nelítostnou ostražitost.

Až na tajuplný ostrov Nemo, místo v oceánu nejvzdálenější jakékoli souši, zavede hrdinu Arnaudova vyprávění Shylocka Holmese a jeho přátele pátrání po ukradeném diamantu i bestiálním vrahovi jménem Rozkročenec Nó.

Cesta vede z Londýna po transsibiřské magistrále, přes Čínu nebo Austrálii, starobylým světem, v němž létají vzducholodě a kouří se opium, ale knihy jsou nahrazeny elektronickými čtečkami. Jednotlivé postavy připomínají spíš figurky na šachovnici velkého příběhu, takže je to svět sám, k čemu si my čtenáři vytváříme hlubší vztah – je to prostředí nespoutané fantazie, poťouchlého humoru a romantiky, v němž tím nejodpornějším padouchem nakonec není bestiální vrah, ale pan Wang, majitel B@bil Books, který osnuje plán, jak spisovatele románů nahradit počítačovými systémy.

Jean-Marie Blas de Roblès

Jean-Marie Blas de Roblès

FOTO: Petr Horník, Právo

„Kde se bere ta fascinace příšerami?“ zeptal se doktor Mardrus (…). Zdálo se, že Sanglard je na rozpacích; očividně si podobnou otázku nikdy nepoložil a trvalo mu několik vteřin, než odpověděl: „Jste lékař, tudíž víte, že nic nás nenaučí o zdraví tolik, co pozorování nemocného těla. Kdo už někdy rozebíral porouchané hodiny, to ví také. Je možné, že z tajného řádu světa pochopíme něco až poté, co projevíme opravdovou a trpělivou shovívavost k jeho nesrovnalostem.“

Román Ostrov v bodě Nemo je kruté, a zároveň láskyplné panoptikum ohyzdností. Autor ho prokresluje obžerně, nechutnosti vypráví s klukovským potěšením a nostalgii se oddává s nakažlivou vášní. Trochu jako Umberto Eco, možná dokonce s větší literární jiskrou (a stejnou láskou k dlouhým odbočkám či obsáhlým výčtům), anebo jako náš Petr Stančík (jehož sériový vrah z Mlýnu na mumie ostatně použil i stejnou bestiální techniku usmrcení jako padouch Ostrova v bodě Nemo).

Autor nezůstává zapouzdřený za spisovatelským stolem a podniká osvěživé výlety do různých oblastí od mechaniky prazvláštních dopravních prostředků přes dějiny předčítání románů v kubánských výrobnách doutníků po mořskou biologii. A právě spojením zdánlivě nespojitelného vznikají nejsilnější momenty knihy – jako ten z paluby lodi Černý Orfeus, kdy dívka Verity, vzbuzená z několikaletého spánku a udivující své okolí nesrozumitelnými proroctvími, mluví s velrybami v hlubinách…

„Ani leviathan, ani kraken,“ řekl Canterel, „honíte se za neviditelným stvořením, profesore.“ – „Jen si dělejte legraci, Canterele, na tom není nic špatného. Ale v přírodě je možné všechno, a někdy po večerech prosím nebesa, abych se nemusel setkat s tím, co hledám…“

Spisovatel Jean-Marie Blas de Roblès napsal skvostný román.