Velkou část stopáže sledujeme border kolii, která se snaží přežít sama na opuštěném ostrově. Jak jste přišel na tenhle netradiční nápad?

Kdysi jsem četl zprávu o páru seniorů, který cestoval lodí se svým psem. Ztroskotali a mysleli si, že se zvíře utopilo, ale to ve skutečnosti doplavalo na blízkou pevninu. Tam pak pes žil dva týdny, než ho někdo našel a díky informacím na známce vrátil majitelům. Zaujala mě myšlenka, že se během vyprávění příběhu odstřihneme od postav a budeme sledovat domácího mazlíčka, jak na tropickém ostrově zápasí o život. Funguje to i jako metafora toho, co prožívá zbytek rodiny, který taktéž bojuje o přežití.

Je zvláštní, že právě ve scénách se psem je nejvíc emocí. Krize lidských postav se mě tolik nedotkly.

Přijde mi fascinující, že jsme schopni vyvinout více empatie vůči zvířatům než vůči lidem. Několikrát jsem byl svědkem situace, jak chodci, co vidí na ulici bezdomovce a jeho psa, litují spíš to zvíře než člověka. Říkají: Bezdomovec si svou situaci určitě zavinil sám – no ale jak k tomu přijde ten pes? Přitom je to nesmysl.

Po projekcích Rodinného filmu za mnou občas chodí lidé s tím, že se na konci tak trochu styděli, protože u scén se psem plakali, ale osud rodiny, který je v mnoha ohledech tragičtější, je nechal chladnými. To jsem ale chtěl: upozornit na lhostejnost, již pociťujeme k druhým lidem. Empatii ukazujeme jen bezpečnými způsoby, a to ještě nejraději virtuálně.

Bylo těžké přesvědčit zahraniční koproducenty o uvěřitelnosti hlavní zápletky, kdy rodiče odjíždějí na cestu kolem světa a své dospívající děti nechávají doma bez dozoru?

Pro někoho bylo složité uvěřit, že by matka na tak dlouho opustila své děti, byť už jsou skoro dospělé. Já se přitom inspiroval u svých kamarádů, jejichž rodiče se v jedné chvíli rozhodli, že potřebují víc času pro sebe, a vydali se jen tak na dlouhou cestu kolem světa… Nakonec jsme to ve filmu vyřešili tím, že děti mají za rodiči později přiletět, takže nejsou úplně bezprizorné.

Olmo Omerzu

Olmo Omerzu

FOTO: Petr Hloušek, Právo

V zahraničí jsem se také často setkával s předsudky ohledně neobvyklého názvu filmu. Němcům vadilo, že chci snímek pojmenovat Rodinný film, i když to není typický zástupce tohoto žánru, ve Francii naopak ocenili, že si tím pohrávám se stereotypní žánrovou představou, které se pak ve filmu záměrně vzdaluju.

Důležitým tématem Rodinného filmu je svoboda. Každá z postav se jí ale v některém okamžiku přesytí.

Rodiče chtějí uskutečnit svůj sen plavit se po světě a děti mají pro změnu radost z nastalé volnosti. Nakonec ale všichni zjišťují, že úplná absence pravidel a hranic jim nevyhovuje. Každý z nás potřebuje mít pocit, že někam patří a že naplňuje nějakou roli. Děti si tak nakonec vytvoří novou alternativní rodinu ze svých přátel. Aniž bych chtěl moralizovat, chtěl jsem také ukázat, že každá z postav nese za své rozhodnutí následky. Bylo nezodpovědné nechat své potomky tolik měsíců samotné a od dětí zas bylo nezodpovědné chovat se, jako by šlo o jeden nekončící večírek. Hrdinové překročili hranice – a vymstilo se jim to.

Bylo by složité snímek zafinancovat, pokud byste už za sebou neměl úspěch s předcházejícím filmem Příliš mladá noc, který byl uvedený před čtyřmi lety na Berlinale?

Není určitě na škodu mít vybudovaný aspoň nějaký festivalový kredit. Producenti na to slyší a přistupují pak jinak k vašemu scénáři, který tak nemusí být nutně na první pohled čtivý nebo líbivý. Pro mě je obecně důležité zavčas vědět, jestli je reálné film zafinancovat. Nejde o kalkul, jen nechci pracovat deset let na projektu, z něhož nakonec sejde.

Vypadá to, že filmových festivalů za posledních pár let přibylo.

Skoro každé větší město v Evropě má aspoň jeden… Nese to s sebou ale i rozevírání propasti mezi mainstreamovou a artovou kinematografií. Artové snímky oběhnou festivaly, ale do normální distribuce se kolikrát nedostanou. Distributoři se obávají, že by na ně už nikdo nepřišel. Dokonce radí, aby se tvůrci festivalovými oceněními moc nechlubili a zmínky o nich nedávali na plakáty. Pomalu to působí tak, že mezi mainstreamem a artovým snímkem nic neexistuje, ale to není pravda. Je možné natočit umělecky kvalitní film, který nekašle na diváka. Vezměte si třeba práci Larse von Triera.

Čeští diváci chodí stále méně na tuzemské filmy. Je to ve Slovinsku, odkud pocházíte, podobné?

Velmi podobné, jen Slovinsko těch snímků produkuje ročně mnohem méně, nanejvýš pět, a má taky pětkrát méně obyvatel než Česko.

Když jsem sem před lety přijel, byl jsem příjemně překvapený návštěvností domácích filmů. Jenže pak jsem si všiml, že jde pořád o ty samé předvídatelné komedie s podobnou partou herců. Navíc i úroveň tohoto typu snímků šla v posledních letech rapidně dolů. Dnes už jsou, co se formy týče, k nerozeznání od televizních seriálů. A ani diváci už do kin tolik nechodí. Mainstream tu vypadá hloupě a art se publiku vzdálil.

Vidíte zde nějaký pozitivní moment?

Vkládám svou naději do generace právě začínajících producentů, vědí, že peníze na primárně nekomerční projekty musejí shánět hlavně v zahraničí, a zajímají se tím pádem o látky, které mají šanci uspět i jinde než u nás. Věřím, že se situace mění k lepšímu, ale je před námi ještě dlouhá cesta.

Jak s tím souvisí vzdělávání mladých filmařů na FAMU, která si teď zvolila za nového děkana Zdeňka Holého, spíše kompromisního než revolučního kandidáta?

V době, kdy jsem ji sám studoval, bylo vidět, že někteří pedagogové jsou nehledě na svůj věk už poměrně vyčerpaní a učení je nebaví. A u učitelů všechno začíná, dokud na FAMU neproběhne jejich alespoň dílčí personální obměna, věci se nezlepší.

Taky mi vadilo, že se po prváku, který byl hodně nabitý, hrozně rozvolnila výuka, a to natolik, že mi vlastně nebylo úplně jasné, proč do školy vůbec chodit. Většina mladých lidí, kteří na FAMU nastoupí, není úplně organizovaná a postrádá disciplínu na to, aby tu školu chápala jako prostor pro sebevzdělávání. Každopádně má studium na FAMU své neoddiskutovatelné klady, které myslím ve výsledku převažují. Už jen to, kolik si jako režisér můžete natočit vlastních cvičení, to se s ostatními filmovými školami nedá srovnávat.

Ze snímku Rodinný film (režie: Olmo Omerzu, 2015)

Ze snímku Rodinný film (režie: Olmo Omerzu, 2015)

FOTO: CinemArt

Nechybělo vám na FAMU více teorie?

Taky, ale hlavně praktické rady a vedení. Nejsem vůbec příručkový typ, ale když jsem při natáčeních zjistil, že jsem pořád ve skluzu a nevím, jak z toho ven, pořídil jsem si pár knížek o režii, scenáristice a podobně. Jelikož na naší katedře byla výuka řemesla jako takového upozaděna, našel jsem až v těchto příručkách rady, jak si dění na place lépe zorganizovat. Předtím jsem dal hlavně na intuici, teď se pokouším si určitá rozhodnutí podložit také teoreticky, což mi během příprav i natáčení dodává větší jistotu.

V uplynulém roce se mluvilo o filmech vašich vrstevníků jako Prach, David, Cesta do Říma nebo Schmitke. Někteří pak dokonce, poněkud zkratkovitě, psali o „nové vlně“.

Všichni nedočkavě nějakou tu výraznou filmařskou generaci vyhlížíme. Ty snímky znám a líbí se mi – velmi mě zaujal třeba právě David Jana Těšitele. Všechny vznikaly jako absolventské filmy, i proto je na některých znát, že se jim nejspíš nedostávalo času ani peněz. Bylo asi třeba přijmout určité kompromisy, které se pak na výsledku projevily. Vzhledem k úspěchu zmíněných debutů nicméně očekávám, že jejich režiséři na další film dostanou toho času i peněz víc a dočkáme se od nich skvělých věcí.