Co konkrétně je náplní činnosti vašeho ústavu?

Především zpracování přirozeného jazyka matematickými a softwarovými metodami, konkrétně se zabýváme jazykovými korpusy a jejich takzvaným značkováním, tedy připisováním lingvistické informace jednotlivým slovům a syntaktickým strukturám. Mimo to vyvíjíme formální gramatiky pro popis a zpracování syntaxe češtiny, ale zaobíráme se i dalšími jazyky.

Můžeme se s výsledky vaší práce setkat v běžném životě?

Ano, například ti, kteří píšou na počítači v editoru Word, si mohou nechat prověřit svůj text gramatickým korektorem. Vyznačí se jim gramatické chyby, jichž se dopustili, a nabídnou se možnosti oprav. V textu se slova podtrhnou buď červenými vlnovkami, to je výsledek činnosti spelling checkeru značící, že slovo neexistuje, což se děje třeba u překlepů, nebo vlnovkami zelenými, což je naše práce, těmi se vyznačují složitější chyby ve větné stavbě, například chyby ve shodě přísudku s podmětem.

V čem je z vašeho profesního pohledu čeština oproti jiným jazykům specifická?

Čeština je jazyk s volným slovosledem, což znamená velké potíže při jejím automatickém zpracování. Navíc má složité tvarosloví – mnoho skloňovacích a časovacích vzorů s četnými variantami a výjimkami. Také vykazuje vysokou míru homonymie: tytéž tvary mají různé významy, které je třeba při automatickém zpracování rozeznat.

Nicméně zčásti se nám již povedlo češtinu počítačovými algoritmy zkrotit. V ČR jsou na vysoké úrovni korpusová lingvistika, algoritmické zpracování gramatiky i analýza a syntéza mluveného jazyka, na velmi dobré úrovni je strojový překlad. Nicméně mnoho práce máme ještě před sebou.

Jak vidíte, jakožto lingvista, roli češtiny v budoucnosti?

Obávám se, že čeština bude postupně z odborného diskurzu a vědy vlivem angličtiny vytlačována. Používání češtiny bude ovlivněno exponenciálně narůstající negramotností populace – děti málo čtou, mají proto špatnou slovní zásobu, nedokážou se výstižně vyjadřovat. V tomto směru nejsem optimista.

Zabýváte se i překlady, především křesťanské literatury. Kolik jazyků vlastně ovládáte?

Aktivně mluvím rusky, německy, anglicky a pasivně ovládám francouzštinu a polštinu, slušně se orientuji i ve staré řečtině, v italštině a v latině – tu jsem chtěl dokonce studovat, ale normalizační komunisté mi to nedovolili; mám tedy vystudovanou matematiku.

Vy máte jazykové nadání v genech – bratrem vaší babičky byl stylistický génius Vladimir Nabokov. Máte pocit, že vás toto dědictví ovlivnilo?

Myslím, že ano. Můj otec, synovec Vladimira Nabokova, byl velmi inteligentní člověk, velký znalec ruské literatury. Ale to nadání přichází i z druhé strany, moje maminka sice pocházela z prostého českého rodu, ale byla to žena mimořádně vzdělaná, s krajně vytříbeným jazykovým citem, což je možná ještě důležitější faktor – zkorigovala mi třeba překlad knihy Po stopách Ježíšových, i díky ní byl výsledek snad docela dobrý.

Vladimir Nabokov

Spisovatel Vladimir Nabokov

FOTO: Profimedia.cz

Zabýváte se někdy slavným prastrýcem i pracovně?

Občas se zúčastním nabokovovské konference, snažím se uvádět do povědomí veřejnosti jeho odkaz, dokonce mi jeho dvorní překladatel do češtiny Pavel Dominik nabídl, abych s ním překládal veliký román Dar, ale ukázalo se, že na tak náročnou práci nestačím. Ne všemu jsem rozuměl, neznal jsem všechny souvislosti; kdo nemá Nabokova celého načteného a detailně prostudovaného, nemá šanci do jeho textu hlouběji proniknout...

Jak se vlastně rodina Nabokovových ocitla v Praze?

Stalo se tak v důsledku smrti Vladimira Dmitrijeviče Nabokova, spisovatelova otce a mého pradědečka. Byl zastřelen v Berlíně na přednášce svého politického souputníka Pavla Miljukova, bývalého ministra zahraničních věcí první ruské prozatímní vlády z roku 1917. Chránil ho před útokem fanatického monarchisty. K atentátu došlo 28. března 1922, do Prahy se vdova s dcerami přestěhovala na konci roku 1923; československá první republika nabízela ruským emigrantům velmi dobré podmínky. Jedna z oněch dcer, Olga, byla mou babičkou.

Na podzim u nás vzbudilo velký ohlas vydání překladu Nabokovova románu Ada aneb Žár. Čím myslíte, že jeho knihy současné čtenáře přitahují?

Z Nabokova mají ten pravý požitek především náročnější čtenáři, kteří dokážou rozpoznat smysl ukrytý za primárním textem. Jeho dílo je plné narážek, skrytých významů, autor si s námi často pohrává. Navíc může čtenáře oslovit vytříbeným jazykovým stylem, který Pavel Dominik tak obdivuhodným způsobem přenáší do češtiny. Mimořádně zajímavý je také Nabokovův smysl pro detail, všímá si věcí, které nám běžně unikají; povšimnuté si perfektně pamatoval, měl dar dokonalé paměti. Adu jsem dosud nečetl, ale její vydání v češtině je rozhodně velká literární událost.

Kterou z Nabokovových knih máte vlastně nejraději?

Jeho polofiktivní memoáry Promluv, paměti a zmíněný román Dar, dále se mi líbí jeho kniha Poems and Problems. Ta doposud nevyšla v češtině, její první část tvoří básně, druhou pak 29 šachových úloh – a já, stejně jako můj prastrýc, šachy miluji. Ale například z Lolity jsem četl jen pár stránek a nezaujala mě.